„Miluj bližního svého jako sebe samého.“ Slova, která jsou napsána v knize knih, v Bibli. Obvykle se to bere prostě tak, že máme být hodní na ostatní. Jenže pozor! Znamená to také, že stejně jako na ostatní máme být hodní na sebe.

Poradíme vám, jak nejlépe na to.

Kyslíková maska

Takhle nějak to s námi je. Všichni potřebujeme péči a pozornost, ale pokud nejdřív nezačnete pečovat o sebe, moc dlouho nevydržíte věnovat se druhým. Rozdávat okolí to, čeho máme sami málo, není úplně moudré, i když ze začátku máme elán a radila nám to babička.

Je těžké tento fakt přijmout, protože i pohádky jsou plné příběhů o tom, jak si štěstí zasloužilo přičinlivé a skromné děvče, zatímco slečna, která myslela na sebe, skončila sňatkem s čertem.

Věřte nám! Opravdu od vás není bezcitné, že nedáte bezdomovci peníze, když sami živíte tři děti a počítáte každou korunu. A není od vás bezcitné, když si nevyposlechnete stesky a příhody své kamarádky, když padáte únavou. Víte přeci, jaké je pravidlo při nouzových situacích v letadle – rodiče nejdřív musí nasadit kyslíkovou masku sobě, a teprve pak ji nasadit dítěti. Jinak by mohli zahynout všichni.

Když jím, tak jím

Nelíbí se vám to? Kroutí se vám střeva, když to musíte číst? Nejste vychovaní tak, abyste si na talíř nandali jídlo sobě, první a možná tu nejlepší porci? Uvědomte si ale, že uspokojovat své potřeby není žádný hřích a mít z toho radost taky ne. Pěkná je historka o svaté Tereze, které prý někdo vyčítal, že když jí, tak se u toho usmívá a tváří se spokojeně, místo aby myslela na Boha. Ale ona na to řekla: „Když se modlím, tak se modlím. Když jím rybu, tak jím rybu.“

Něco podobného vysvětluje i dalajláma, kterého by také nikdo nemohl podezírat z nedostatku myšlení na ostatní lidi. I on ale dbá na to, aby se soustředil také na příjemné věci, třeba právě jídlo. Říká: „Miluji jídlo. Bez jídla moje tělo nepřežije. Nemůžu zvažovat jen soucit, soucit a zase soucit. Soucit mi žaludek nenaplní.“ Má rád prosté jídlo tibetského mnicha, tedy rýži a jogurtový pudink. A dobře si uvědomuje, co jí, jak se ukázalo u japonských přátel. Jejich jídlo by mu mělo chutnat, ale on si trochu stěžoval, že je příliš na odiv a krásné, místo aby na talíř přidali víc rýže.

Tiché zoufalství

A jestlipak víte, co se stane, když nebudete brát ohled na sebe a nebudete si věnovat nějaký ten čas čistě jen pro sebe? Výzkumy prokazují, že když se člověk cítí přetížený a ohrožený, spouští se vzorce obranného chování, které snižují schopnost chovat se empaticky a soucitně. Duševní stres a napětí vyvolává stav přehnané ostražitosti, kdy pak už jen rezignujeme – stejně jako v ohrožení života. Pak seřveme dítě, které chce podat hračku, a nakonec se z toho všeho rozpláčeme. Proč to ale děláme? Je to proto, že se snažíme přese všechno urvat nějaký čas pro sebe, kdy bychom si mohli oddechnout. Postupem času můžeme sklouznout až k izolaci, osamělosti a zoufalství, jak vysvětluje psycholog Michael Sinclair.

Ale cesta ven existuje! A začíná právě teď, v tomto okamžiku. Ve chvíli, kdy si uvědomíte svoji situaci, zapomeňte na všechny ostatní, kteří vyžadují váš čas nebo pomoc a podporu. Je to nezbytné. Možná nebudete vypadat jako milý a vstřícný člověk pro okolí, ale uvnitř sebe už nebudete řvát zoufalstvím. Vaši pomoc a pozornost totiž právě teď potřebuje někdo jiný – a to jste vy.

Dovolte si emoce

Pravděpodobně vám hned nepůjde dát si sebe na první místo a myslet na sebe. To si rozhodně nevyčítejte, tím byste si zase jen znovu ubližovali. Nikdo by neměl být otrávený sám sebou, to jen působí další komplikace a zvyšuje se frustrace. Někdy se na sebe zlobíme jen proto, že prostě nejsme dokonalí.

Takže ani zde nečekejte zázraky do druhého dne, protože nesplnění vašeho očekávání by vás jen trápilo. Někdy jsme na sebe zlí za myšlenky, které nás napadají, ale jsou úplně normální, třeba jako je závist nebo chtít být bohatý a na všechno a všechny se vykašlat. Když si vyčítáme takové myšlenky, jen je zpevňujeme lepidlem viny a studu. Někdy prostě cítíme negativní a destruktivní myšlenky a emoce a neměli bychom se za to odsuzovat.

Zranitelnost i smutek

Je dobré si také přiznat svou zranitelnost. Často se za svoje obavy a bolesti stydíme a myslíme si, že kdybychom byli silnější, nikdy bychom bolest nepocítili. Ale teprve tehdy, kdy jsme schopni soucítit sami se sebou, přiznat si, že se cítíme vyděšeně, zraněně či ohroženě, můžeme soucítit s ostatními. Teprve tehdy můžeme pochopit, jak se cítí oni.

Máme právo cítit i smutek – a to jak dlouho chceme. Když vás potkalo něco smutného, rozhodně nepomohou rady typu: „To přejde, nemysli na to.“ Smutek je silná a vytrvalá emoce. Trvá mnohem déle než strach a hněv. Zatímco strach trvá v průměru 30 minut, smutek 5 dní. Ale i smutek má svůj význam, jinak by nám ho příroda nenadělila. Smutní lidé totiž mají lepší úsudek a paměť a bývají velkorysejší, než lidé šťastní. Slzy jsou navíc signálem pro ostatní, že potřebujeme útěchu a laskavost, že jsme zranitelní a hledáme pomoc.

Na chvíli se zastavit a pocítit emoce, které vás právě teď provázejí, je způsob, jak cítit, že žijeme!

 

Autorka je psycholožka a při tvorbě článku využila svých vlastních znalostí a zkušeností.