Zkuste si jeden den. Možná budete víc ve stresu než v pohodě, ale i to se dá naučit, pokud ovšem budete chtít. Trik je úplně jednoduchý. Vypněte si mobil a sundejte hodinky. Možná jsou hodiny všude kolem vás, ale zkuste si udělat bezčasí. Protože to je to, co funguje.
Bez hodinek vás nic nehoní, a právě v bezčasí je čas na všechno
Když nesledujete čas, je den obzvláště jiný. Den má rytmus, ale svůj vlastní. Jiný než v obvyklé dny. Nemůžu říct, jestli je tempo rychlejší nebo pomalejší, sluníčko bylo schované za mraky, a tak ani ono neposkytlo žádnou nápovědu. Schovala jsem hodiny, budík i rádio a vypnula mobil (o počítači ani nemluvě).
Pořádná výzva
A bylo to. Prostě jsem to chtěla vyzkoušet, ale připadalo mi to jako příliš velké sousto. I když, takovýto experiment se dá snadno zastavit.
Touha zjistit, kolik je hodin, se ohlásila hned po probuzení. Když nevstávám na budík, jsem schopná prospat klidně půl dne – takže už klidně mohlo být odpoledne?! Mám sice pejska, ale už je starý a prospí se mnou klidně celou tu dobu, ani vykonat potřebu nemusí… Každopádně, pokud máte rodinu a jste povinni uvařit oběd, jít s dětmi ven či cokoli jiného, naplánovat si bezčasí asi nebude snadný úkol. Ale ne, že by to nešlo. Můžete využít třeba den, kdy máte dovolenou, děti hlídá babička a manžel se snad bez vaší péče obejde někde s kamarády.
Nakonec mě z postele dostal přeci jen ten pes. Šel ke dveřím od našeho doupěte, což je jasný signál, že slezeme dolů a on bude vypuštěn na zahrádku. Ovšem ráno (nebo dopoledne) bez času pak bylo úplně úžasné! Žádné zprávy, žádné e-maily, prostě jen snídaně a káva. Samozřejmě, že mi chvíli trvalo, než mě přestaly pronásledovat myšlenky, že zrovna neotvírám nějakou důležitou zprávu, ale nakonec jsem to pustila z hlavy. Když se z ničeho nic ocitnete v nemocnici, také si s nikým nepíšete a vaše myšlenky jsou úplně, ale úplně někde jinde.
Takže káva na terase, ale tím, že sluníčko opravdu nevykouklo, byla celkem zima. Zalezla jsem zpátky dovnitř a přes velké panoramatické okno jsem tupě zírala na stromky a keříky na naší malilinké zahrádce.
Bez výčitek svědomí a s touhou vědět, kolik je hodin
Vše probíhalo bez stresu, bez rozčilování, a nakonec i bez těch výčitek svědomí – jak by řekl Sigmund Freud, bez lynčujícího superega. Že nemůžu lelkovat a bloumat? A proč by ne? Můžu! Nic mě nehoní, nikam nespěchám, a tak jsem koukala po okolí strašně dlouho. Ale kdo ví, možná to byla jen chvilka… Nevěděla jsem, kdy mám dát psíkovi nažrat a jít s ním na procházku, toužila jsem potkat alespoň některého z místních pejskařů, aby se mi potvrdilo, že jdeme pravděpodobně v tu správnou hodinu. Napadalo mě při tom například, že by bylo fajn, kdyby někdo na někoho zavolal: „Kolik je hodin?“, ale taková náhoda mě nepotkala.
V bezčasí toho stihnete víc
Až do noci jsem o čase nevěděla. Nikdo mě neinformoval, pes spokojeně ležel a já odolala a nepodívala jsem se. S jídlem jsem starosti neměla, když mám chuť, tak jím, nemusí to být oběd v pravé poledne a večeře v šest. Pořád mluvím o relaxačních činnostech, jako je koukání z okna, bloumání či procházka se psem, musím ale dodat, že jsem toho hromadu stihla. Odplevelila jsem tu zahrádku, zasadila tam pár nových kytek a trávu posekala. Vyprala jsem přeplněný koš ložního prádla, a ještě trochu vlhké jsem to taky vyžehlila. Hospodyňka jak vystřižená z manuálu.
Stihla jsem i vyluxovat celý domek, na vytírání mi čas nezbyl jen proto, že ho nemám ráda. Raději jsem si po dlouhé době četla knížku. Hodně jsem jen tak koukala a relaxovala – to jsem totiž dělala během těch popisovaných činností. Protože mě nic nerozptylovalo, bylo to takové přirozené a „normální“. A hlavně mě nestresovalo, kolik je hodin a co všechno bych ještě měla stihnout.
Stejně jsem to nezvládla
Večer jsem celou výzvu pokazila. Když jsem šla spát, nakonec jsem přeci jen zapnula mobil a zjistila, že je teprve devět. Takže jsem zapnula i počítač a začala ještě s nějakou prací.
Rozčarování z toho, že jsem to nezvládla, bylo velké (a stále je). Vše mohlo počkat až na ráno. Třeba bych usnula i v těch devět hodin a odpočatá se vzbudila třeba v pět. To se mi ještě nikdy bez budíku nepodařilo, jsem typický noční tvor.
Cítím, že takhle to nechat nemůžu. Prostě to budu muset zkusit znova. Tentokrát ovšem důsledněji a vydržet! Zajímá mě totiž, jaký bude ten druhý den.
Autorka je psycholožka a při tvorbě článku využila svých vlastních znalostí a zkušeností.
