Chováme city k partnerovi, k domácím mazlíčkům, k rodičům, přátelům. Žádné z nich ale nejsou tak neotřesitelné a bezpodmínečné jako ty k dítěti. Nebo ne? Má i láska k našim nejmenším svoje hranice?

Styď se!

Láska k dítěti je povinnost. Tak je nastavená společnost a výjimky se trestají. Opovržením, rychlými soudy, nepochopením. Kdo by ty malé uzlíčky nemiloval, kdo by k nim mohl být rezervovaný, neusmívat se a nemít pro ně v kapse vždy extra porci trpělivosti? O to víc, když jste matka. Člověk, ve kterém vše začalo klíčit, ve kterém dítě rostlo a sílilo, předávalo signály. A pak se na porodním sále zhmotnila všechna láska světa a čas se na chvíli zastavil. Stačila vteřina a všechno je jinak. To malé tajemství je konečně venku, křičí a vrtí se, kulí oči a hledá pevný bod. Možná právě v těch vašich.

Tápete. Bojíte se a nestojíte o změny. Měly jste sice třičtvrtě roku na to, abyste se na ně připravily a snáz je přijaly, ale nepodařilo se. Cítíte jen chvění a mravenčení, ale je to spíš jen nervozita a diskomfort.

A pak se po pár dnech ocitnete doma. Na důvěrně známém území, kde velíte a máte poslední slovo. Můžete si dupnout a srovnat všechny do latě nebo lusknout prsty a propojit dva životy v jeden. Někdy ale láska nepřichází přirozeně, neobejme vás tak těsně, že neprotestujete a prostě se jí oddáte. Může za to strach.

Strach z neznáma.

Strach ze selhání.

Strach ze změny.

Strach z ponížení.

Strach z investice a nulové vděčnosti.

Stačí se zamyslet a dojdete k závěru, že všechny obavy jsou opodstatněné. Mohou se proměnit ve skutečnost a parazitovat na vašem životě. Problém je v tom, že většina lidí je smetá ze stolu jako slabošské bludy, sobeckost a neschopnost smířit se s novou rolí. A tak pochybujete o míře mateřské lásky. Proč ji necítíte? Proč nejste jako ostatní?

Drobné odlišnosti

Mateřská láska nemá přesnou definici, nelze ji kategorizovat ani změřit její sílu a intenzitu. Prostě je. Nenahmatatelná. Je jako wi-fi. Všude kolem nás, čeká na signál, na spojení, bez nároků a přitom upřímně vděčná za každý kontakt. Taková je láska matek.

Neurčuje ji počet hraček ani šatiček s Annou a Elsou. Matka, která se zoufale snaží být dokonalá, citlivá, vřelá, empatická, nápomocná, klidná a vyrovnaná, je v očích dítěte k smíchu. Jako parodie na skutečné rodiče. Kreatura stylizovaná do něčeho, o co ten malý tvor nestojí.

Mnohem sympatičtější je mu obyčejná máma se všemi vrtochy. Máma autentická. Póza brání skutečné lásce, staví mezi dítě a dospělého těžko překonatelnou bariéru. Možná, že ti malí špunti potřebují vidět nedokonalosti, beďary a únavu, stres, zmoklé vlasy a spálené kuře.

Dokonalá matka

Možná si dokonalé matky všechnu tu lásku namlouvají, tvoří ji ve vlastní hlavě a bojí se ověřit si, slučuje-li se s realitou. Mateřský cit není povinnost. Je to nedílná součást vztahu mezi vámi a dítětem. Jen má pro něj každý jiné parametry a přikládá mu rozličnou důležitost. Nemá smysl zaobírat se malichernostmi a sevřít svůj život mezi čísla a statistiky. Stačí být svá a přirozená a „vláčet dítě na noze“. Aby si vás zamilovalo v surové podobě. Bez příkras. Děti nestojí o maminku s filtrem. Chce s ní prožít dobré i to horší, trapasy a přešlapy, radosti a úspěchy, nudu, spiklenectví, peripetie, řešit nástrahy, tvořit pravidla, být u zrodu rituálů, pomáhat a občas mámě do všech jejích snah hodit vidle a utáhnout ji na vařenou nudli.

To je mateřská láska. Vztah, který cítíte jen vy dva.

Autorka při tvorbě článku využila svých vlastních poznatků a zkušeností.