Hrozivá diagnóza si nevybírá. Nedá se předem odhadnout, jak se k nemoci postavíte. Je to zásah, na který se nemůžete připravit. Můžete si něco představovat, ale ten balvan beznaděje, když se podezření přetaví ve skutečnost, je mimo veškerou fantazii.

Cesta do neznáma

V České republice přibývá ročně více než osmdesát tisíc případů s různou formou rakoviny. Jde o vysoké číslo, které se nedaří srazit. Naopak. Neustále stoupá. Rakovina. To není nachlazení, to není sezónní alergie ani naražený palec. To je moment, kdy zabalancujete a pomyslíte na smrt. Najednou se cítíte zranitelní a bojácní, nadbyteční. Nezáleží na pohlaví ani na věku, na zkušenostech ani na povaze. V ten moment jsme všichni na stejné čáře.

Je těžké vyrovnat se s diagnózou, při které není jistota druhého dne. Jako mávnutím proutku přijdete o všechny svoje sociální role. Nemocniční lůžko a vyhřátý důlek ve vlastní posteli. Nic jiného k životu těch pár měsíců nepotřebujete. Nebo ano? Co váš partner, co děti? To je dost možná ten nejtěžší krok. Zaklepat na ordinaci a říct si o další léčivou nálož, vůči tomu časem otupíte. Ale myslet na to, co životě zastat a jak novou situaci naservírovat svým blízkým, na to neexistuje mustr.

Musí si žena vybrat mezi tím, jestli bude víc manželka, matka nebo pacientka? Má právo zachumlat se pod peřinu a přežít nečasy beze slova? Nebo musí nahodit úsměv a být tu pro svoje dítě a femme fatale pro muže, se kterým čas od času vyrazí na večeři a za romantikou do divadla? Možná máte představy, ale psychika vám to nedovolí. Nechcete své blízké obtěžovat skuhráním a bolístkami. Nechcete, aby viděli, jak se trápíte, jak scházíte. Nechcete si přiznat, že prognózy nehrají ve váš prospěch. Nechcete si připomínat, o co všechno právě hrajete a můžete přijít.

Na rovinu

Uvnitř sebe jste zborcení. A nemá smysl předstírat pohodu, když se tak necítíte. Dítě vytuší neupřímnost a v partnerovi jen probudíte myšlenky, že nevěříte v dobrý konec a radši vezmete zavděk hranou lítostí. Stalo se, je to vážné. Ale to neznamená, že na sebe musíte hrát habaďuru. Ve finále si tak jen ublížíte. To jediné, co vás posílí, je pravda. Pravda o tom, že svádíte boj, že ze sebe vykřesáte všechnu vůli a sílu, že se bojíte, že potřebujete obejmout, že se vám do očí řinou slzy, že máte náladu jako na houpačce, ale láska zůstává.

Nadechněte se a přemýšlejte. Můžete hrát komedii a dělat, že se nic neděje. Chce to jen pár návštěv v nemocnici. Malé klopýtnutí, nic víc. A pak budou muset vaši blízcí jednoho obléknout černý hábit a rozloučit se. Byl by to šok. Není lepší přijmout, že se na cestě objevila překážka a možná ji nezdoláte? Bojíte se, že když si to přiznáte, vaši psychiku to zlomí a rakovina vás „sežere“ o to rychleji. Kdepak. Budete jen upřímní, a o to víc se opřete do boje. A všichni vaši blízcí s vámi. Dokážete to. Jestli ne, bude vám země lehčí, protože odejdete s vědomím, že jste do toho dali maximum. A to je podstata bytí.

Nečekaná návštěva

Rakovina. Jedno z mála slov, které si zasluhuje čirou nenávist. Vypadá to, že vám dává možnost volby. Ale kdepak. Je to nemoc, která rozhoduje. Jste víc matka, partnerka nebo pacientka? Všechno dohromady. Ani jedno nemůžete odsunout na druhou kolej. Dítě vám dává naději, muž dopřává pochopení a nemoc připomíná, že ještě neřekla poslední slovo. Nesnažte se rakovinu nevidět. Jste nemocná. Kolem toho se teď nějaký čas bude točit celý váš svět. Dovolte svým blízkým, aby to přijali po svém a přinesli vám do života něco ze sebe a uštědřili nemoci pár podpásovek, na které vám nezbývají síly. Silný je ten, který přijme realitu, obnaží se, a až pak udeří.

Autorka při tvorbě článku využila svých vlastních zkušeností.