Dnes je tzv. syndrom vyhoření poměrně často skloňovaným tématem, o kterém se dá hovořit dlouho, ale postižený člověk se tomu tak trochu vyhýbá. Má pocit, že selhal a najednou se straní všech a všeho. Jak se ale takový jedinec cítí doopravdy, co je spouštěčem syndromu vyhoření a jak se dá rozpoznat?

Obyčejný pracovní den

Každé ráno člověk vstane s pocitem, který ho nikterak nenadchne, nepotěší a nerozveselí. Již delší dobu se cítí unavený a podrážděný, je v podstatě fyzicky, morálně a hlavně duševně oslabený. Navíc se k takovým stavům přidávají stresové situaci, které mohou být spouštěčem, člověk se ani nedokáže soustředit na jízdu do zaměstnání, natož tak na svou práci. Tady stačí jen malý krůček k tomu, aby člověk najednou zalezl do kouta, začal třeba křičet úzkostí, brečet a vzlykat nebo dokonce pomýšlel na tragický konec.

Studie ukázaly, že to bývají většinou zodpovědní lidé, spíše workoholici, kteří mají svou práci jako své dítě, a k tomu také tak přistupují. Jde o emocionální vypětí, které doprovází právě psychická a fyzická únava. Najednou se nedovedou na nic soustředit, dokonce je i nohy přestanou poslouchat a člověk si prostě sedne na židli a přemýšlí, co se to vlastně s ním stalo.

Pomoc, já to nezvládám!

Syndrom vyhoření ale není jen o pracujících lidech. Může potkat stejně tak i maminky na mateřské dovolené. Tady je situace obdobná. Matky se denně starají o své ratolesti, mají nedostatek volného času a spánku a mnohdy se ocitnou na prahu psychického vypětí. Najednou se nedovedou postarat o své dítě, nemohou je utěšit a dostanou strach. Tento strach se ale liší od toho klasického. Není to strach z výšek nebo z pavouků. Situace se stává pak o to vážnější, když se matka rozhodne pro uspokojení vzít si prášky nebo alkohol. Syndrom vyhoření nebo jiný duševní problém pak na sebe nedá dlouho čekat.

Jak to zvládnout?

Otázkou zůstává, jak takovou situaci zvládnout nebo jak jí předejít. Mnohdy se zdá, že je na to těžké odpovědět, protože jsou tyto situace individuální. Ne každému jedinci se podaří zvládnout vše bez problémů a následků. Lidé by se měli ale rovněž naučit rozeznávat jen velkou únavu a samotné emocionální vyhoření. Zde je podstatný rozdíl, s únavou si tělo i mozek dovede jednoduše poradit. U syndromu vyhoření tomu bohužel tak není. Ovšem je také mnoho těch, kteří se snaží podruhé takovou chybu neudělat, vyvarovat se tlaku a stresu, zajímat se o okolí, rodinu, koníčky a vůbec si nepřipouštět selhání.

Úsměv na tváři či zdánlivě zanedbatelná maličkost může člověku rozzářit den. Tehdy může každý říct, já to zvládl.

 

Při tvorbě článku jsem využila svých vědomostí, zkušeností a veřejně dostupných informačních zdrojů.