Všichni chtějí někam nebo k někomu patřit. Ostatně člověka k tomu vede mnoho okolností. Například v dětství usilujeme o to, abychom byli oblíbení v kolektivu vrstevníků, chceme mít kamarády. V dospělosti pak toužíme zapadnout do nového kolektivu, protože tak mnohem radši chodíme do práce. A v podstatě celý život toužíme po druhé polovičce, spřízněné duši. Co ale dělat s pocitem jakési prázdnoty, kdy vámi cloumají emoce a někde uvnitř své duše prostě víte, že nikam nezapadáte, že na tento svět nepatříte?

Jsem na všechno sám

Pokud se během svého bytí potkáte s myšlenkou „do tohoto světa nepatřím“, rozhodně ji hned nezatracujte. Bádejte po tom, proč to tak cítíte. Nacházejte příčiny a snažte se dojít k nějakému příznivému řešení. Je totiž docela možné, že jste dosáhli ve svém duchovním vývoji tak vysoké fáze, že už nikomu a ničemu nerozumíte. Připadáte si, že jste na všechno sami. V těchto případech se hlavně zcela neizolujte od okolí a mluvte o tom třeba s nejbližšími, kteří jsou vnímaví. Samota bývá leckdy přínosná, ale když je jí příliš, spíš škodí.

Jací lidé mohou vnímat myšlenku „do tohoto světa nepatřím“ nejintenzivněji?

Ve společnosti je mnoho racionálně uvažujících lidí, kteří uznávají spíše pragmatismus. U takových nejspíš nenarazíte na jakékoliv pochybnosti o vlastním bytí. Tito lidé se totiž zpravidla nezabývají filozofickou stránkou svého bytí, nýbrž tou existenční, realistickou. Ovšem mezi námi jsou i tací, kteří mají empatie a citlivosti na rozdávání. Jsou to právě ti, kteří se mohou oním „do tohoto světa nepatřím“ velice často zabývat. Pojďme si tyto typy lidí představit blíže:

  • Hlubocí myslitelé: Pokud máte pocit, že se lidé kolem vás zabývají pomíjivými a zdaleka nepodstatnými věcmi, zřejmě se můžete více než obvykle zaměstnávat otázkou, že do tohoto materiálního světa zkrátka nepatříte. Hledáte hloubku, ale nenacházíte ji.
  • „Staré“ duše: Je vám v podstatě už od dětství jasné, že na svět a společnost nahlížíte zcela odlišným způsobem? Možná jste „starou“ duší, která dospěla mnohem dříve, než nutně musela. Nejspíš vás k tomu vedly složité životní okolnosti.
  • Empatičtí lidé: Empatie je skvělá dovednost, která zaručuje vcítění se do potřeb druhých. Jestliže jí disponujete, můžete mít v mezilidském kontaktu jistou výhodu. S empatií se však pojí i zvýšená vnímavost či citlivost, díky níž zaregistrujete i to, co zrovna na světě není dobré. To pak předá pocit jakéhosi zklamaní z povrchnosti některých lidí.
  • Duchovně se probouzející lidé: Okolí se diví a běduje, že přehodnocujete a doslova překopáváte svá přátelství, partnerské vztahy nebo snad svůj profesní směr? Pak se nedejte a jděte dál za svým. Zřejmě se duchovně probouzíte a snažíte se kráčet tou nejlepší možnou cestou, která vám dodá vnitřní klid.

Položte si několik otázek, které vás dovedou tam, kam směřujete

Závěrem lze říct, že byste si rozhodně neměli vyčítat jakékoliv nejisté pocity z vlastního bytí. To je známka toho, že jste uvědomělý člověk, který ví, co chce, nebo alespoň k tomu směřuje. Pocit „do tohoto světa nepatřím“ s tímto duchovním vývojem rozhodně úzce souvisí. Nezapomeňte tedy zkoumat blíže své emoce a ptejte se sami sebe: „Proč se cítím odcizený od všech a všeho? Jak se mohu opět napojit?“, „Co mohu udělat pro to, abych se cítil zase šťastný?“, „Co mi v životě vadí a chci změnit?“. Když na tyto otázky najdete odpovědi, posunete se o kus dál. Mějte na paměti, že nejste „divní“ nebo snad „zatracení“, zkrátka jste konečně pochopili, o čem skutečné lidské bytí je.

A to je velká devíza.

Autorka při tvorbě článku využila svých vlastních znalostí a zkušeností.