Koloběh života nemůžete obelstít. Narození, růst, vlastní zázemí, úzkostlivost o děti, vnoučata i další generace. A finiš. Konec. Chvíle, kdy vám dojde, že jste si dost odžili. Čas na rekapitulaci. Na rozloučení. Má i tahle fáze svoje pravidla?

Brzy nebo pozdě?

Průměrný věk, kterého se Češi dožívají, zůstává poslední roky víceméně stejný. U mužů dosahuje čtyřiasedmdesáti let, ženy sfouknou osmdesátku. Jde o poměrně vysoká čísla. Otázkou zůstává, jestli až do poslední chvíle žijí lidé důstojně, obklopeni rodinou, láskou a úctou. Někteří ano. Značná část jich ale trpí, přemítá a dosluhuje. Doba pokročila, technologický progres je mimo jejich záběr, peněz není nazbyt, bytová situace je tristní, vše se točí kolem dětí, slev, televizních pořadů a zpráv. Je to opravdu tak? Jsou důchodci oběti nebo umí situace využít a dát svým nejbližším pod nos to, co chtějí ještě říct nahlas? Bez příkras.

Za odvedenou práci, za zodpovědnost, úpornou snahu, sebezapření a výchovu dětí, za toleranci ve vztahu a překonání všech životních nástrah si starší lidé zaslouží respekt a pochvalu. Bez diskuze. Bohužel to ale není povolenka k tomu, aby byli nevybíraví, jízliví a uštěpační nebo zlí, aby mluvili bez skrupulí a parazitovali na životě těch, kteří ještě zdaleka nejsou ve finále a čeká je plejáda výzev a překážek.

S rozvahou

Možná za to může stres z konce, strach a pocity nejistoty, ale nic člověka neopravňuje k tomu, aby pálil ostrými do řad svých nejbližších. Život totiž nemusí mít řízený konec, který utnete. Plyne a plyne. A skončí. Ve spokojenosti, v lásce a pochopení.

Bohužel emoční vypětí ovládá nejen ty mladší, ale i generaci, která se loučí. Jsou nevrlí, protože potřebují pomoc. Jsou nevrlí, protože finišují. Jsou nevrlí, protože jim ostatní nedávají naději. To všechno se dá pochopit.

Našponované vztahy z toho, co může přijít každým dnem, působí na obě strany. Ti starší ale bývají útočnější. Stále chtějí překonávat hranice a dávat nevyžádané rady a moudra. A pak se to, co vybudovali, hroutí. Není čas na rekonstrukci, a tak se dostávají do nerozpetitelného klubka potíží, ze kterých – jak doufají – je vyvedou jen ostrá slova a přímočaré postoje. Realita je ale bohužel jiná.

Bolavá skutečnost

Zatímco děti prožívají těžké chvíle, když vidí své rodiče v konečné fázi, protistrana se snaží svůj život uzavřít a rozseknout vše dosud nevyřčené. Někteří senioři se chovají jako umanuté děti, které si jedovatými slovy, přehnanými reakcemi a vynucováním jdou za svým. A neuvědomují si, že ubližují a pálí mosty. Je jim jedno, kolik sebezapření bude muset vyvinout druhá strana, aby vztahy neochladly. A tak na sebe naráží tvrdošíjnost a respekt před velikostí vlastních rodičů, ke kterým nelze pro jejich cestu životem jinak než vzhlížet.

Jak z toho ven?

Těžko. Smrt na obzoru víří emoce a nepřistoupí na vládu zdravého úsudku. Obě strany – děti i rodiče – by ale měly najít rovnováhu a dostat se na stejnou úroveň, aby byl odchod bez výčitek, pocitů převahy a tlaku autority. Tak to přece je, že k matce a otci chováte respekt a oni se zase dmou pýchou, že za nimi stojí zodpovědní lidé a silné osobnosti.

Možná se bojíte, že když se přihlásíte o slovo a vznesete výtku ke způsobu hovoru, poslední minuty budou beze slov. Nebudou. Tíha momentu nedovolí, aby člověk odešel na věčnost mlčky a bez smířlivé rekapitulace. Rodiče nemusí jednat v rukavičkách. Ať řeknou, co mají na jazyku. A děti by měly jejich myšlenky přijmout a samy říct, co je tíží na duši. I tak ale bují strach, v co se rozhovory překotí. A tak najděte moderátora diskuze. Ne, není to člověk, není to nikdo zvenčí. Jsou to vaše společné vzpomínky. Střípky ze života, které vás mnohokrát rozesmály, rozplakaly i stmelily. Malé dílky, které vytvořily život.

 

Autorka při tvorbě článku využila svých vlastních znalostí a zkušeností.