V České republice se sice utahují opasky, ale rodičovské dovolené se to jako zázrakem stále vyhýbá. Jako by byly ženy, které se starají o malé děti, nedotknutelné. Je to oprávněné a obhájitelné i do budoucna? Možná. Jen pomlčte o tom, jak to chodí za hranicemi.

Nohy nahoře?

Některé ženy si možná ani neuvědomují, jak volné podmínky jim stát nabízí. A jak štědře je financuje. Klasickému výdělku se to pochopitelně nevyrovná, ale oproti jiným státům si opravdu nemohou na nic stěžovat. Po tom, co se příspěvek navíc skokově zvýšil, spousta rodin získala pevnou půdu pod nohama. Už už to vypadalo, že se zvýší porodnost, že strachy před uživením rodiny dostanou stopku. Bohužel přišla inflace. Teprve čas ukáže, jak mladí lidé zareagují.

Možná se to zdá jako sen, ale Česko si drží milé prvenství. V délce rodičovské dovolené slaví se čtyřmi roky vítězství. Pochopitelně to není bez podmínek. Žena totiž nemá záruku návratu do práce, protože zaměstnavatel jí nemusí garantovat volnou pozici, a tak se většinou musí zapsat na úřadu práce a pár měsíců žít jen ze státních příspěvků, které se často nevyrovnají ani rodičovské podpoře, ale s trochou plánování se i takový propad dá zvládnout. Jde především o jedinečnou velkorysost, co se týká času na budování vztahu mezi dítětem a matkou. V tom nám jiné evropské státy nesahají ani po kotníky. Je to ale dobře?

Na Kypru tolerují třináct týdnů a ve Velké Británii stejně tak. Belgie, Irsko a Nizozemí povolují rovné tři měsíce a Řekové dali dvě “neděle” k dobru. Lucembursko půl roku a Itálie se usnesla na deseti měsících. Dánsko, Německo a Slovinsko lobuje za rok. Rakousko lhůtu našponovalo na dvojnásobek, ale hodilo na bedra rodičů téměř nesplnitelné podmínky, kterými čerpání příspěvků podmiňuje.

Jiný svět

Otázkou zůstává, je-li taková benevolence k užitku. Je víceméně jedno, jestli je žena doma tři nebo čtyři roky. Je to poměrně dlouhá doba, kdy ztratí sociální kontakty, poleví v péči o sebe, komunikuje primárně jen s dítětem a částečně je závislá na dofinancování ze strany partnera. Není to sice pravidlo, ale pokud žena vyskočí z vlaku, návrat je těžký. Po šesti měsících nebo roce se dá mluvit jen o delší pauze, ale čtyřletá odmlka se na psychice chtě nechtě podepíše. Mohou se změnit i vyjednávací schopnosti a způsob uvažování. Všechno se to děje v nejlepším zájmu dítěte, ale je třeba myslet na to, že žena se bude muset vrátit do původního prostředí a fungovat podle pravidel.

Je fajn, že si žena může mateřství užít naplno. Že může být s dítětem a provést ho prvními roky života, být u všech důležitých milníků, pomáhat mu se strachy a sdílet radosti, že je pro něj bezpečným přístavem. Tak to má být. Ale pozor na varovný prst, který míní, že život není jen o dítěti. Ano, s miminkem se mnohé změní a strhne se na sebe veškerou pozornost, ale to by mělo po pár týdnech polevit. A čas poctivě dělit mezi oba zúčastněné – dítě a mámu.

Možná byste po třech (nebo čtyřech) letech poslala do školky hravé, zvídavé, veselé a sebevědomé dítě, ale co vy? Najednou by se svět, který jste vybudovala, zdál prázdný a zbytečný. Dítě už se vás nedrží pevně, ale jen tak letmo za malíček. A vy nemáte práci ani staré známé, peněz pomálu a témata k hovoru s partnerem jen z kategorie “naše dítě”, slabší smysl pro režim a řád a před sebou koule z povinností, přes kterou ani nevidíte.

Myslete na sebe. Není to sobecké, ale prozíravé a lišácké. A to je vlastnost k nezaplacení. Po čase ji oceníte všichni – vy, partner i dítě. Máma není dočasná akce. Je navěky. Ale proměňuje se. A kdo se neumí přizpůsobit, ustrne a upadne v nemilost a zapomnění.

 

Autorka při tvorbě článku využila svých vlastních znalostí a zkušeností.