Máte pocit, že se lidé ve vašem okolí chovají jinak, než vy sami považujete za správné? Míváte touhu napravovat svět, který jako by vůbec nevěděl, na rozdíl od vás, kudy se ubírat? Pak je článek určený právě vám. Kde je objektivita? Vše, co pozorujete kolem sebe, nevypovídá ve skutečnosti o tom, co pozorujete, ale o vás samotných. Co dělat v takové chvíli, abyste si zbytečně neodčepávali svou energii?

Objektivita a pravda: neexistují

Asi bychom mohli začít tím, že války jsou na světě proto, že lidé mají potřebu přesvědčovat druhé o jejich vlastní pravdě, které bezmezně věří. Kdybychom se ovšem přestali snažit druhé přesvědčovat o této naší čistě „subjektivní“ pravdě, svět by si žil v míru a pokoji.

Ve skutečnosti pravda je i není. Z úhlu pohledu naší osoby, je pravdou všechno, čemu věříme. A toto se tvoří našimi zážitky, našimi programy, které jsme se naučili v dětství od rodičů i blízkých, od okolního světa, i tím, co všechno jsme kdy četli nebo slyšeli a uvěřili tomu. A to i tehdy, aniž bychom si na vlastní kůži ověřili, zda tomu tak je či není. Objektivní pravda platná pro všechny tedy neexistuje.

Není možné posuzovat příběh někoho jiného

Stejně jako tedy není možné objektivně posuzovat jakýkoli životní příběh někoho jiného, když nejsme v jeho těle, nemáme jeho programy, neznáme jeho zkušenosti, nešli jsme jeho cestou v jeho botách a už vůbec neznáme emoce, které mu ty či ony zážitky vyvolaly. Každý člověk je jiný, jedinečný a žádná cesta není nikdy stejná. I když se některé mohou významně navenek podobat. Svět druhých vždycky vidíme a budeme vidět vlastníma očima a skrze naše zkušenosti a zážitky. A podle toho jej také posuzujeme.

Co pálí vás, nemusí pálit druhého

Chcete-li si představit konkrétní příklad, můžeme mluvit třeba o troubě, která pálí. Můžeme třeba malému dítěti říkat, že nemá na tu troubu sahat, protože pálí. Dokud dítě na onu troubu nesáhne, není jisté, zda bude věřit, že pálí nebo ne. Až jeho vlastní zážitek mu „pravdu“ ukáže. Ovšem opět tu jeho subjektivní. Neboť, jak vy víte, že to, co pálí vás, bude pálit i druhé. Uvědomujete si, že máme každý jiný práh bolesti? A i tento se nám s časem mění. Jak tedy v tomto úhlu pohledu vypadá náhle „pravda“?

Vrátíme se tedy na začátek: když neznáme celý příběh, jak můžeme posoudit, co je dobré a co ne a důvody, proč se tak dotyčný chová nebo choval – podle nás nepatřičně?

Zrcadlo, do kterého se neumíme podívat

Ve skutečnosti se s kritikou a posuzováním setkáme nejčastěji u lidí, kteří se neumí podívat sami do  svého zrcadla. Kritizujeme vždy to, co sami v sobě nemáme na nějaké úrovni zpracované nebo přijaté. Jen to jednoduše nevidíme nebo v horším případě nechceme vidět.

Proč a kdy to děláme?

  • Když potřebujeme odvést pozornost. Kritizovat či hodnotit druhé je snazší, než se zabývat vlastními starostmi a řešením našeho života.
  • Když chceme ostatní přesvědčit o své pravdě. Naše ego potřebuje nasytit. Což pramení z nedostatečné sebelásky.
  • Když neumíme přijmout, že chybovat je lidské a že přijmout chyby v životě znamená přijmout sebe sama i svět kolem nás takový, jaký je.
  • Když nemáme na nějaké úrovni stejný problém vyřešený nebo přijatý. Automaticky přitahuje takový problém nebo situace naši pozornost.
  • Když se potřebujeme emocionálně vybít. Nejčastěji to pak děláme na našich blízkých. Hledáme někoho, na koho přehodíme svůj aktuální vztek. Tedy nahromaděnou negativní energii. Když se nám podaří ji přehodit, uleví se nám. Druhému se zpravidla po přijetí naší negativní energie přitíží.

Proč a kdy to nedělat

Důvodů je opět celá řada. Tady jsou některé z nich.

  • Náš názor, který ten druhý nesdílí, nikoho zpravidla nezajímá. A proč také, když není možné nikoho objektivně soudit, jak bylo řečeno v úvodu? (Zajímá ho tehdy, když s ním v podstatě souhlasí a najde tak sám pro sebe způsob, jak se zachovat, přestože ho již dávno našel, jen nenašel odvahu vykročit.)
  • Nevyžádanými radami, stejně jako kritikou, si odčerpáváme velké množství energie, která nám pak jinde a jindy chybí. A proč si vyčerpávat vlastní fyzické rezervy a zkracovat si tak svůj život?
  • Naše rady a kritika nevypovídá nic o tom druhém, ale jen o nás samotných. Náš názor popisuje náš způsob jednání, tedy naši cestu. Kdo říká, že cesta druhého má jít stejným směrem a přes stejné zážitky a zkušenosti?

Tahle setkání nejsou náhodná

Závěrem je určitě dobré připomenout, že není náhoda, že takové lidi, co nás dokáží „nadzvednout“ nebo chcete-li dohnat ke kritice či posuzování, potkáváme. Co nás mají naučit?

Berte to jako lekce, naše testy. Naučit nás mají mnoho věcí. Jednou z nich je přijmout ostatní takové, jací jsou – s láskou, úctou a pochopením. Neboť když umíme tohle, je jasné, že i my sami sebe umíme právě takové přijmout. (Záleží ovšem na tom, zda jsme schopni se podívat sami sobě do tváře a vidět tohle.) Tomu se říká také SEBELÁSKA. Program, který si zpracováváme všichni na nějaké úrovni.

Když tohle dokážeme, zavládne v našem „vnitřním“ světě větší klid a harmonie. Díky tomuto klidu, který začneme vyzařovat i navenek, k sobě začneme přitahovat jiné lidi i situace (chcete-li energie) a svět kolem nás se začne „opravdu“ měnit. A o to nám přece už na začátku šlo nebo ne? Je to také jediný způsob, jak změnit věci a lidi kolem nás. Napomínání, kritizování, posuzování a příkazy jsou, jak víme všichni, úplně zbytečné.

Autorka se tématem dlouhodobě zabývá a čerpá ze svých zkušeností.