Otázka lásky, věrnosti a oddanosti nabírá nový rozměr. A společnost se dělí na dva znesvářené tábory. Vztahy jsou totiž odjakživa nedotknutelné a představují třaskavé téma. Je třeba podívat se těm, kterým je jeden partner málo, na zoubek.
Mnoholáska
Přesně tak by se dala z řečtiny přeložit polyamorie. Chcete lásku. A chcete jí moc? Nebo pořád stejně, ale jen od každého ždibec? Je to v normě nebo za hranou? Těžko soudit, je-li typ nemonogamního svazku založeného na toleranci a akceptaci dalších citových nebo sexuálních vztahů pro společnost netoxický. Polyamorii oslavují v USA už téměř čtvrtstoletí, čile se o ní diskutuje i jinde na světě, ale na přímou otázku se dočkáme jen sklopených očí a tichého mumlání. Jen málokdo je tak odvážný, aby na rovinu přiznal, že se otevírá citům i prožitkům na více frontách, že svého partnera, kterého nebetyčně miluje, pronajímá ostatním.
Nemá smysl bazírovat na tom, jestli je to nevěra, neúcta nebo neschopnost držet otěže vlastního života pevně v rukou a neovladatelná touha brát a mamonit. Souboj odpůrců a zastánců je ale na krev a nehrozí, že by se navzájem pochopili.
Tvrdší než kokos
Skupina těch, kterým se koncept polyamorie (vyjma tajných fantazií dalekých realitě) příčí, je mnohonásobně početnější. Partnerství je o dvou lidech a o jednom poutu. Tak si to přece vysnili a víra v to je dovedla k oltáři, aby založili rodinu a na pevných základech postavili zbytek svého života. Jsou si vědomi toho, že vztahy se rozpadají, ale neposvětí zaslepování tržných ran citovou bouří v náruči jiného. Nikdy nepochopí, proč nestačí předávat si lásku sem a tam, od jednoho k druhému, a zase nazpátek. Snad by se citový vztah dal vnímat jako niterně blízké přátelství, které v mnohém překračuje všeobecný standard, ale jakmile se do hry vmísí tělesný kontakt, škarohlídi mají jasno. Je to špatné a nezdravé.
Otevřená náruč
Přímí uživatelé a propagátoři mají na věc zcela jiný pohled. Láska se různí. Pochopitelně není vztah k dětem, k rodičům, partnerovi nebo kolegům stejný, ale liší se v rámci jedné kategorie. Manžel, milenec, školní láska? City dáváte do všeho, ale jsou jiné, ovlivněné zkušenostmi a očekáváním. Logicky tak nehrozí, že by se musel člověk o náklonnost, která mu byla v začátcích přislíbena, dělit s někým dalším. Láska se neustále rodí a množí, přizpůsobuje se. A čím více jí dokážeme rozdat, tím intenzivněji ji můžeme přijímat. Jednoduchá úměra. Bohužel budí rozpaky a pochyby, že to v praxi tak snadné nebude.
Kompromis?
Ani jednu skupinu není možné odsoudit. Vnímání světa nelze zaškatulkovat. Jeden není schopen vracet se stále na jedno místo a vázat se k člověku, pro druhého je to záruka a symbol zodpovědnosti a životní síly.
Polyamorie je zřejmě jen očekávaným vyústěním dnešní doby. Bylo jen otázkou času, kdy dojde na lásku. Není důvod ji zatracovat, ale jsme od přírody lovci, bráníme si své území, úzkostlivě chráníme vše, co jsme si od základů vypěstovali, na co jsme pyšní a čeho ztráta by nám zlomila srdce. Není možné stavět polyamorii na stejnou linku jako běžné nastavení domácnosti. Je to zásah do duše. Dospělých i dětí. Můžete je vychovávat v lásce a dopřávat jim „sosat“ z různých zdrojů, ale vliv nestandardních vzorců chování se časem projeví. Mnoholáska má v našich životech místo, ale o jejím přirozeném podloží se bude pochybovat ještě dlouho. A právem.
Autorka při tvorbě článku využila svých vlastních znalostí a zkušeností.