Dvacet let zpátky byl tlak na to, aby děti vystudovaly, velmi silný. Doba se ale mění, a tak i pohled na školu a vzdělání nabírá nové rysy. Je to dobře nebo špatně? To ukáže čas. Vaz totiž společnosti nezlomí počet studentů, ale důvod jejich neúčasti.

Vrchol nevrchol

V České republice je poměrně hodně univerzit a vysokých škol, získal titul můžete na desítkách institucí. Státní, soukromé, světově známé i nenápadné, všeobecně zaměřené a velmi úzce profilované. Je toho tolik, že jen samotný výběr vám zamotá hlavu. A pak po prvním semestru vypadnete. I to se může stát.

Široká nabídka a snadná dostupnost vzdělání totiž neznamená cestu k vrcholu bez trnů a překážek. Zatímco převis poptávky je na samém začátku ohromný a školy vymýšlejí různá pravidla a omezení, jak potenciální studenty vyfiltrovat, do finále dojde jen hrstka z nich. Proč? Důvodů je několik. Ztráta zájmu, nedostatek vůle, změna priorit, psychika, čas, osobní důvody. Tak jako tak je ale největším strašákem přiznání se rodině. Že jste to nezvládli, že jste to vzdali a zklamali. Je to nutné? Je ten lynč, že jste nedosáhli vrcholu, skutečně zárukou šťastného života? Ano i ne.

Mnohé statistiky ukazují, že vysokoškoláci mají pokřivené smýšlení o pracovním trhu a uplatnění na něm. Nezdráhají se čekat dlouhé měsíce na úřadu práce na vysněný job za pohádkové peníze, s velkorysou dovolenou i volnou pracovní dobou a nekonečnou řádkou dalších benefitů. Jsou možná studovaní, ale schází jim zkušenosti. Neprojevují ale ani špetku ochoty je získat. „Něco jsem dokázal, tak zaplať. Teď, hned, okamžitě.“

Nebojí se měnit práci co tři měsíce jen pro jeden křivý pohled nebo – nedejbože – výtku, že projekt dokončili o šest týdnů později oproti domluvenému termínu. Chovají se jako by je někdo do studia na vysoké škole nutil. A teď za to žádají štědré odměny. To se ale mýlí. Byla to jejich volba.

Možná tam je kámen úrazu. Že vnímají studium jen jako prospěchářství z toho, že se jednou budou mít jako prasata v žitě. Svým způsobem to tak předchozí generace předhazovaly, ale nikdo už nevidí druhou stránku věci. Získaný titul je prostředek, abyste svých cílů snáz dosáhli. Není to záruka.

Z pozlátka přítěž

Velké oči. Nic víc. Vystudujete a pak už jen bezstarostná jízda životem. Po boku partnera s dětmi, spousta cestování, peněz, volna, zábavy. Tak proč sedíte na pracáku a vyplňujete nekonečné formuláře? Dokud bude kolonka s praxí prázdná, těžko se pohnete z místa.

Ale je tu jedna skulina. Začněte si háčky připravovat už během studia, pak nebude pád po státnicích tak bolavý. Ono taková drobná výpomoc na pár hodin v týdnu vám přihraje milion bodů k dobru, abyste měli po studiu na trhu práce značnou konkurenční výhodu. A to je nedocenitelná komodita. Možná budete muset vynechat párty, ale stojí to za to!

Vina na straně školy

Kde se stala chyba? U rodičů a ve výchově? U samotných studentů? Nebo dokonce ve škole? Poslední jmenovaná možnost je nejpravděpodobnější. V kombinaci s médii, uvolněnou výchovou a sociálními sítěmi je to past na mladé lidi. Ne, nemůžete být kdokoliv. Ne, nemůžete dělat cokoliv. Nikdo vám nebrání být svůj, rozvinout svůj potenciál a talent, ale měli byste ho přizpůsobit tak, abyste jednou nohou mohli zapadnout do systému a přispívat společnosti.

Zapomeňte na rutinu nebo dril. Přemýšlejte ale “out of box” a nastavte pravidla tak, abyste nežili sobecky na úkor druhých za zvuků srdcervoucích žalozpěvů, jak je svět nespravedlivý, když vám za razítko na papíře nenasrvíroval život na zlatém tácu. Zkušenost bolí mnohem víc než samotné studium, všechny ty zrádné zápočty a vrtochy profesorů. Ale bez ní je diplom k ničemu.

 

Autorka při tvorbě článku využila svých vlastních znalostí a zkušeností.