Ideál krásy se neustále mění a při důkladné výpravě do historie se dá vypozorovat jistá cykličnost. Jednou jsou v kurzu široké boky, jindy útlý pas a androgynní vzhled. O století později hraje prim bujný hrudník. Dnešní doba je hodně otevřená a tolerantní. To ale neznamená, že by vzhled lidského těla neměl mít své hranice.

Příliš brzký začátek

Všeobecně se má za to, že člověk začne své tělo vnímat v období puberty, kdy probíhá jeden z prvních hormonálních kolotočů a pozornost se upíná k druhému pohlaví. Děti jsou na sebe přísné a ke všem svým nedostatkům – často domnělým – přehnaně kritické. Jemná manipulace ale začíná mnohem dřív a zasazuje v nich semínko nejistoty už kolem dvou let věku, kdy malí rošťáci vysedávají u pohádek a poslouchají příběhy o dobru a zlu, o kráse a ošklivosti. Znáte snad kromě Fiony jinou princeznu, která by bojovala s váhou nebo měla na nose bradavici a princ se do ní zamiloval kvůli ryzí povaze? Krása je jasně definovaná. Je sice umně schovaná do příběhu, ale děti si takových detailů všímají a s každým dalším opakováním se utvrzují v pravdě. A pokud se později svým ideálům vzdálí, mohou propadat depresím, úzkostem, stranit se kolektivu i rodiny.

Toxická láska

U samého zrodu stojí hnutí “Fat acceptance movement” bojující proti předsudkům vůči lidem s velkou nadváhou. “Body positivity” šlo ještě o kousek dál a zaměřilo se na přijetí všech typů postav bez ohledu na rasu, věk, pohlaví nebo fyzičku. Problém se totiž netýká jen lidí, kde ručička na váze atakuje trojciferné číslo. Pod drobnohledem jsou i lidé na druhé straně žebříčku – hubení, kostnatí a bez tvarů. Na jedné straně se naše společnost tváří, že je schopna přijmout všechny bez rozdílu a rozdává lásku a pochopení téměř na potkání. Na straně druhé žijeme v době, kdy jen málokdo promarní příležitost výsměchu nebo alespoň zvednutého obočí. Souzení je bez nadsázky součástí genetického kódu.

Temná strana

Na přelomu tisíciletí gradovala mediální masáž, kdy veřejně známé osobnosti čelily útokům novinářů. Řešila se jejich váha, vzhled, plastiky. Po dvaceti letech je situace sice klidnější, ale díky sociálním sítím se pozornost přesunula do online světa. Vzhlížíme k influencerům a jen málokoho napadne, že je to uměle vykonstruovaný prostor, kde není pro neduhy, smutek, prohry ani nedostatky místo. Je to hra s pózami, které vám protáhnou nohy a zmenší břicho. Čarování s filtry. Samý úsměv a dokonalost. Na první dobrou můžete mít dojem bezstarostného života plného zážitků a lásky, ale skutečnost je jiná. Často jde o dřinu, přetvářku, přibarvování a honbu za skalpem a obdivem druhých. Bez špetky autenticity.

Je třeba si ale přiznat, jak důležité je mít vzor. Přinejmenším pro inspiraci a vůli. Pokud už zalovíte na sociálních sítích, volte uživatele, kteří sází na přirozenost a nevyvolávají dojem pohádky. Netýká se to jen samotného života, ale především vztahu k tělu.

Hranice nenudí

Lidé jsou různí a poslední roky se bez okolků prezentují na internetu. Přesvědčení, že “každé zboží má svého kupce”, je často silnější než střízlivý a zdravý vztah k vlastnímu tělu. Nikdo nemůže ženě vyčítat strie po porodu nebo se strefovat do lidí bez gramu tuku, kteří trpí poruchou metabolismu. Ale musíte je rozdělit do několika skupin. Není přece v pořádku propagovat morbidní obezitu a přehlížet zdravotní rizika. Stejně tak nemá smysl cvičit a dopovat se podpůrnými medikamenty jen proto, aby člověk dosáhl sixpacku a nápadně připomínal staženého králíka. “Body positivity” totiž nesouvisí s tělesnou schránkou, ale s nastavením v hlavě.

Základním kamenem smíření se a spokojenost plynoucí z harmonie mezi tělem a duší.

Autorka při tvorbě článku využila svých vědomostí a zkušeností