Sdílení. Touha po sebepoznání a schopnost sdělit své cítění prostřednictvím umění, nejčastěji pomocí výtvarného projevu. Tak bychom mohli popsat art brut, jenž byl definován Jeanem Dubuffetem v 70. letech minulého století.

Jean Dubuffet a art brut

Termín art brut poprvé použil Jean Dubuffet v 70. letech minulého století ve své knize Obyčejný člověk při práci. Pod tento název tehdy zahrnul veškeré spontánně vznikající tvoření (svým způsobem podobné tzv. automatické kresbě), které pochází od neprofesionálních výtvarníků a vzniká mimo institucionální zařazení. Do češtiny je tento termín překládán jako syrové umění. Dubuffet popsal termín art brut jako umění, které není zasaženo kulturou.

„Umělecké dílo je podle mého názoru zajímavé pouze tehdy, je-li to okamžitá a přímá projekce toho, co se děje v hloubi lidské bytosti. Věřím, že pouze v této umělecké syrovosti můžeme najít přirozené a normální procesy umělecké tvorby v jejich čistém a elementárním stavu.“

Jean Dubuffet

Umění a duše

Termín art brut je často spojován s lidmi trpícími psychiatrickým onemocněním, ale při pohledu z dálky je to velice relevantní. Pokud by se bytost, která je u nás považována za „blázna“ narodila do jiných společenských podmínek a kultury, mnohdy by působila naopak normálně a v některých částech světa by byla za věci, za které by ji naše společnost zavřela do psychiatrické léčebny, považována za vědomou bytost nebo šamana.

Nelze však popřít, že lidé, kteří se věnují art brutu, jsou většinou opravdu svým způsobem zvláštní, vymykají se většinové společnosti a žijí ve vlastním světě, o který se s námi dělí prostřednictvím svých vizí převedených do uměleckého, často vizuálního, projevu.

Jak bychom však mohli definovat psychiatrické onemocnění? Často se jedná o nezpracované energie ve výrazné míře nebo rozšířené mimosmyslové vnímání, ať už proudí subjektivně skrze nitro nebo je pociťováno jako projev vlastního okolí. Je to stav, se kterým neumí většina naší společnosti pracovat a často je spíše potlačován než přijímán. Nežijeme ve společnosti, kde bychom byli od malička vedeni k vědomé práci s vlastní autonomií a emocemi.

Hluboké sdílení a porozumění

Přitahuje nás podobné. Většina lidí hledá porozumění. Čteme podobně smýšlející autory s pocitem, že nás někdo vystihl. Sledujeme filmy s tématy, která se nás aktuálně dotýkají. Art brut je formou komunikace, možností, jak se ponořit do hlubokých prožitků člověka, který nás dokonale chápe nebo naopak přináší zcela nový pohled na svět, který nám má co říct.

Ve světě i u nás najdeme řadu úspěšných autorů.

Anna Zemánková (1908-1986)

V mládí se věnovala krajinomalbě, v pozdějším věku se k výtvarnému umění vrátila jako k formě autoterapie při hledání sebe sama v době, kdy děti dospívaly a její naplnění v péči o ně sláblo. Dodnes jsou její citlivé motivy, převážně rostlinné a fantaskní, vystavovány po celém světě.

Luboš Plný (narozen 1961)

Autor posedlý lidským tělem s diagnostikou simplexní schizofrenie. Účastní se pitev a studuje lékařskou literaturu. Své poznatky a cítění převádí do složitých vrstvených kreseb vyvedených nejčastěji jemnou barevnou linkou.

Adolf Wölfli (1864 – 1930)

Vyrůstal v sociálně slabé vrstvě. Po několika pokusech o znásilnění byl umístěn do psychiatrické léčebny, kde byl internován s diagnózou schizofrenie více než 30 let. Pracoval na velkoformátových kresbách, které vázal do sešitů. Ke konci života nazval své dílo Obří stvoření svatého Adolfa.

Výstavy a stálé expozice

U nás i ve světě jsou pravidelně pořádány výstavy, stejně jako stálé expozice.

Muzeum Gugging – rakouské muzeum podporující autory art brut pro ně vytvořilo zázemí, které jim umožňuje nerušenou tvorbu.

Art brut film Olomouc – letos již 11. ročník představí řadu snímků věnovaných fenoménu art brut, stejně jako outsider art.

Autorka se problematikou dlouhodobě zabývá a při tvorbě článku čerpala ze svých znalostí, zkušeností a veřejně dostupných informačních zdrojů.