Lidé se různí a jen těžko je lze zaškatulkovat. Snažíme se o to, tvoříme horoskopy, charakterové a osobnostní typy, dělíme se podle životních rolí. Na extroverty a introverty. Jedno ale mají všichni společné. Bez sociálního kontaktu vyhasneme.

Nepodceňujte situaci

Potřeba blízkosti lidí je základní potřebou. Jen málokdo si to bohužel uvědomuje. Připustit si, že člověk sám sobě nestačí, je zkrátka obtížné. Někdy jsme sami pro sebe nesnesitelní, ale v zásadě nás vlastní bytí a samota nevyčerpává a psychicky neničí.

Jenže. Chybí-li pravidelné setkání s jinými lidmi, schází-li interakce, reakce, nutnost improvizace a procítění s protistranou, tak se v mozku aktivují kognitivní centra zodpovědná za motivaci a vyvolávají pocity nápadně podobné hladu. Dá se tedy s nadsázkou potvrdit, že dlouhodobý distanc – vědomý i nedobrovolný – lidský organismus vysaje až do morku kostí a nechá ho trápit se do posledního dechu.

Dvojí metr

Nemáme na lidi náladu, nechceme se družit a setkávat, nepotřebujeme názory druhých, jejich agitace a podporu, nestojíme o kritiku. Sneseme jen sebe. A tu samotu, kterou si uzpůsobíme k obrazu svému. Můžete stát opření o kuchyňskou linku a listovat magazínem pro zahrádkáře, svalit se do postele a hrát si se stíny, vytapetovat a  přerovnat porcelán, seřadit „elpíčka“ podle oblíbenosti nebo se konečně pustit do krabice s děravými ponožkami. Každý ten čas, který si vyčlení sám pro sebe, tráví jinak. A je to tak v pořádku. Zdraví to prospívá. Je to jedinečný prostor na vlastní myšlenky, asociace, přemítání, objevování skrytých umů a překonávání křivd a temnot.

Nezdravý experiment

Mohlo by se zdát, že rozdíl mezi časem tráveným o samotě a sociální absencí je v horizontu mnoha dnů nebo týdnů, ale opak je pravdou. Distanc, který negativně ovlivňuje činnost mozku, se začíná projevovat už po deseti hodinách. Pochopitelně nemůžete do takových modelů zahrnout spánek nebo čas strávený v práci (jste-li tam o samotě). Jde o chvíle, kdy  se oprostíte od veškeré osobní i moderní komunikace, vzdáte se přátel i svých blízkých, rodiny a mazlíčků, odstraníte z dosahu elektroniku, zamezíte přístup k internetu, sociálním sítím nebo meteostanici a budíku.

Jakmile vypnete informační šum, na kterém jsme závislí, stačí pouhých deset hodin, abychom znejistěli a uměle si vyvolali pocity emočního hladu. Tělo zeslábne, reflexy se rapidně zpomalí, trávicí systém reaguje mnohem citlivěji, nervová soustava je v tenzi, nejsme schopní se uvolnit a zhluboka dýchat, nedokážeme se soustředit a tvořit souvislosti ani souvětí. Při delší absenci by takový proces mohl dojít do stavu, kdy budeme balancovat na hraně života a pochybovat o jeho smyslu. A nic na tom nemění ani to, že za „běžného provozu“ jsme sami se sebou spokojení a náležitě na sebe pyšní.

Realita a nový svět

Otázkou zůstává, je-li důležitý fyzický kontakt s lidmi. Rodinná setkání, pravidelné schůzky s kolegy z práce, vycházky s přáteli, náhodné interakce s kolemjdoucími, hovory s lékaři nebo odborníky, jednání s úřady. Všechny tyto procesy nás formují a i ve chvílích, kdy něco neprobíhá hladce nebo beze sporů a pnutí. Naše mozky se zotavují a regenerují. Jak ale nervový systém vnímá, když se skutečný lidský kontakt nahrazuje působením v online sféře? Místem na půli cesty, kde můžeme být skutečností i fantazií, kde fabulace nemá hranice a pravda bývá až na samém konci odvážných výprav. Můžeme žít mimo lidi a zároveň polahodit mozku a ošálit ho? Bohužel ano.

Autorka při tvorbě článku využila svých vlastních znalostí a zkušeností.