Zastupitelé měst a obcí to nemají jednoduché. Běžnou agendu sotva stíhají, do toho ty věčné připomínky občanů, setkání, schůze, zamítnutí a rozpory. Skutečná řehole. A kde je čas na oběd nebo prostor pro rodinný život? Není divu, že zatoulané kočky jsou až na samém chvostu zájmu.

Zvíře v právu

Zákon mluví jasně. Obec má povinnost se o toulavé zvíře postarat. Jakmile ho najdete, je třeba to nahlásit příslušnému orgánu. Ten ho převezme do péče a poskytne mu zázemí ve svém vlastním nebo partnerském útulku a informaci vyvěsí na úřední desce. Nedodrží-li se tento jasně daný postup, porušuje obec zákon. Pokud by se prokázalo, že kvůli nedostatečnému zásahu bylo zvíře vystaveno týrání nebo nepřívětivým podmínkám, je možno uložit až třímilionovou pokutu.

Většina obcí ale kočkám a jejich problémům nevěnuje pozornost. S jejich odchytem sice pomáhá policie, ale dlouhodobě se tento proces setkává s velkou nevolí. Města nemají pro zvířata vlastní zázemí a spolupracují s jednotlivci, s útulky z jiných měst s volnou kapacitou nebo s dobrovolnickými zařízeními jako jsou kavárny nebo zájmové spolky. Jen ve zcela mimořádných případech se města podílí na speciálních programech, které zajišťují plošnou kastraci toulavých koček, veterinární ošetření nebo očkování. V rámci republiky jde o skutečný nadstandard, zapojilo se pouhých třicet měst. Kočky nejsou radost, pány z úřadů obtěžují.

Jednoduše řečeno, hřeší na to, že kočkomilové se najdou všude a dozajista nenechají chlupáče napospas osudu.

Černý puntík pro chovatele

Hlavní část viny jde za městy, o tom není pochyb. Na druhou stranu téměř 1,5 % domácích mazlíčků končí každý rok na ulici. Minimum, říkáte si. Omyl. Činí to bezmála třicet tisíc zvířat. Zhýčkané kočky, které byly zvyklé na teplý pelech a pravidelný přísun granulí, ze dne na den ztratí domov. Útulky nemají dostatečné kapacity, aby je mohly přijmout.

A tak se roztáčí nerozpletitelné klubko potíží a komplikací, které nemá, zdá se, řešení. Nekastrované kočky se množí téměř geometrickou řadou, ty bez očkování šíří nemoci. Všechny jsou ke všemu hladové, loudí, žebrají a v krajním případě narušují rovnováhu v přírodě a loví menší živočichy. Myši jim často nestačí, a tak nepohrdnou ani větší lahůdkou jako jsou vzácné ještěrky nebo opeřenci.

Vychytralé obcházení zákona, kdy obce vydají důrazný zákaz krmení toulavých koček, tak postrádá smysl a jen celou situaci zhoršuje. Na druhou stranu na samém začátku je jednotlivec, před zvířaty zavírá dveře, nepečuje o ně a neprojevuje zájem.

Zbytečné výdaje

Spolky na podporu koček dělají pravidelné průzkumy a obepisují obce, aby jim sdělily, jak se k toulavým kočkám staví. Téměř pětina jich ani přes urgence nezareguje a zbytek – vyjma mizivého počtu těch, kteří respektují zákon – bez skrupulí odpoví, že obecní agenda trable s odchyty nebo kastrací neřeší. Častým argumentem jsou bohužel i finance. Zapomíná se, že je povinností obce vyčlenit si peníze i na záležitosti, se kterými zcela nesouzní a přijdou jí nadbytečné.

Toulavé kočky budí emoce a horlivé diskuze. Spolky tlačí na zastupitele, ti na policii. A tak každý dělá svůj díl práce, aby se nevystavil postihu, ale ve finále stojí problém na mrtvém bodě a zodpovědnost lítá vzduchem od jednoho k druhému jako horký brambor. Všichni by si měli uvědomit, že hrdost jde stranou. Kočky totiž nejsou pouhou kolonkou v programu obce, ale živí tvorové s právem na důstojné žití stejně jako všichni ostatní. Procházky škarpou na okraji města nejsou jejich svobodnou volbou.

Autorka se problematikou dlouhodobě zabývá a při tvorbě článku čerpala ze svých znalostí a zkušeností.