Stačí mžik a život skončí. Setkal se s tím každý. Infarkt, autonehoda, poslední vydechnutí. Dospělý umí pojmenovat emoce a časem se s těžkou situací smířit, ale co děti? Našlapovat nebo říct pravdu? Mlčet nebo hrát divadlo a podněcovat víru v lepší zítřky?
Je konec
Máma, táta, babička, děda, sourozenec nebo kamarád. Je jedno, kdo. Je-li to člověk blízký, se kterým dítě pojí jedinečné zážitky, spiklenectví, radost a láska, jde o ohromný zásah do duše a psychiky. Problém je ale v tom, že nikdo pořádně neví, co se v dětské hlavičce odehrává, jak si tu náhlou absenci protistrany obhájí, co skutečně potřebuje a kde je hranice mezi steskem, vztekem a zmatením. Dospělý člověk roní slzy a truchlí, ale jakmile čas osuší tváře a přihlásí se úřady a všední povinnosti, smutek se upozadí a připomíná se čím dál méně často. Dospělý člověk chápe to, co se mu děje. A dokáže předvídat, co se bude dít. Vytvoří si krátkodobý i dlouhodobý plán. Rozvrhne si svůj život a díky harmonogramu může těžké životní chvíle překonat snáz.
Ale co dítě? O časovém rozpětí nemá potuchy a při vyprávění si bohatě vystačí se “zítra a včera”. Nechápou význam slova nikdy. Možná ho umí použít, když slibují, že už nikdy nepolezou na strom nebo nezatahají kočku za ocas, ale přece někde v koutku své duše doufají, že se jim ještě naskytne příležitost. A se smrtí je to zrovna tak. Nebe. Copak je to vězení na mraku?
Pravda je lepší
Spousta rodičů se snaží děti uchránit. Je to logické. Naprosto přirozený postup. Problém je v tom, že ti malí rošťáci vidí, jak pláčete, jak se plouháte od jednoho k druhému, jak vám chybí zápal, jak nemáte chuť si hrát, jak máte od rána do večera zasklené oči, jak rozesíláte zprávy na všechny strany, nervózně přešlapujete, svítíte do noci, na lince jsou rozkutálené barevné tabletky na uklidnění. A lžete mu do očí, když tvrdíte, že všechno bude zase fajn.
Uvědomte si, že v době, kdy se děti neumí vyjádřit, jsou nesmírně citlivé na gesta a intonaci. Pokud neloudí slovo, jsou odkázané jen na nonverbální komunikaci. A vypilují ji k dokonalosti. Jinak by nemohly v rámci rodiny nebo kolektivu ve školce a na dětském hřišti fungovat a dosáhnout svého. Když tedy sedíte na koberci a snažíte se ho přesvědčit, že vám jen něco spadlo do oka a sotva tři západy slunce a bude líp, dítě spolehlivě pozná, že mu věšíte bulíky na nos. Všímá si i těch nejmenších detailů, které vám samotným uniknou. Zjistí pravdu. Se zbytkem – proč mu lžete, jak by vám mohl ulevit nebo co se bude dít a proč ho odháníte od toho, co byste měli sdílet – si ale neporadí. To už je vyšší třídní. Paradoxně mu tak milosrdnou lží nakládáte mnohem víc. A tak se dítě brání. Pláče, vzteká se, nemluví. Je jedno, jak se k tomu postaví, ale svým chováním, které vy vyhodnotíte v nastalé situaci jako krajně nevhodné, vás dohání k šílenství.
Parťáci
V místnosti sedí dva oukropečky, uzlíčky nervů. Každý ventiluje jiné emoce, důvod je ale stejný. A právě v ten moment by vám mělo dojít, že jste to vy dva, kdo pokračuje, kdo sdílí a ví něco víc než ti, kteří s vámi nežili. Měli byste se chytit za ruce, pobrečet si, zasmát se, přivinout se k sobě a mlčet. Pustit všechny emoce ven. Smutek bolí, psychicky i fyzicky. Ale tutlat ho v sobě vás může přivést na pokraj všech sil.
Samozřejmě nemůžete říct dítěti pravdu. Že tátu smetl kamion, že se upil nebo spadl z jeřábu. Vymyslete příběh, který bude obsahovat pravdivé body, ale omáčka kolem obrousí ostré hrany reality. Nelžete. Jen povídejte o tom, jak byl skvělý a jakou měl pekelnou smůlu. Tvořte tak, abyste se zaujetím poslouchali oba a sdíleli. Protože v tom je skutečná síla.
Autorka při tvorbě článku využila svých vlastních znalostí a zkušeností.
