Děti mají dva rodiče – matku a otce. A každý z nich má v životě svých potomků jinou roli. Na první pohled se všechno točí kolem žen, ale i muži mají co předat a dát dětem do vínku.
Matka versus otec
Říká se, že chlapci mají blíž k matce a dívky k otcům. Je to tak. Malí rošťáci hledají u maminek podporu a hřejivou náruč, pochopení a úkryt, princezničky potřebují pevné sevření, pocit bezpečí a špetku chlácholení. Paradox, že je role otce tak bagatelizovaná a v očích všech zúčastněných méně důležitá. Ráno se vypaří ještě před setměním a vrací se k večeru, žijí jen pro víkend. Pracují jako o život, snaží se zabezpečit rodinu, doma zapadnou do křesla a pustí si zprávy, aby ze sebe dostali zbytky nadějí, že jednou bude líp. Jejich role je na jednu stranu nenápadná a „sama pro sebe“, na druhou stranu pro rodinu nepostradatelná.
S partnerkou si muž popovídá večer, se synem má společnou zálibu v autech, bagrech a motorkách. Ale dcery nepotřebují mluvit, vyžadují čas a vědomí, že tu pro ně táta je celým svým srdcem, že pro ně dýchá, podporuje je, že sdílí jejich směr. A to je při práci na full time občas problém.
Muži zpytují svědomí a holčičky cítí jen polovičatou lásku. Ať se máma snaží sebevíc, to tajné a jak skála pevné dcerce dát nedokáže.
Možná se společnost snaží bořit stereotypy a dávat stejné šance matkám i otcům, ale máme v sobě zakořeněné modely, které fungovaly a bude tomu tak i nadále. Ženy jsou pečovatelky a muži ochránci. Až časem děti přijdou na to, že se jednotlivé role prolínají a není na škodu, když člověk přičichne ke všemu.
Zrcadlení
Matka je tím, kdo pomáhá dceři s její identifikací, otec zodpovídá za to, jak na sebe bude dívka nahlížet a co v životě bude hledat. Matka dítě „jen“ provází, otec nastavuje zrcadlo a sám by měl být ztělesněním všech ctností. To, jak se muž staví k životu a ke své partnerce, jak se chová k dětem, jak umí nastavit hranice a nezdráhá se pochválit, diskutuje a hledá východiska, jak projevuje lásku i vztek, jeho dceru formuje a staví mantinely, které budou klíčové o pár let později, například při výběru partnera.
Může se to zdát nadsazené, ale odcházíte z domu a nepolíbíte ženu? Místo pozdravu po návratu z práce zkontrolujete stav v lednici? Umíte kárat ale odměna je vám cizí? Jste radši „sám pro sebe“ než s rodinou?
Děti si takových detailů všímají. A zatímco syn okopíruje vaše vzorce chování, dcera je bude podvědomě hledat i svých protějšků. A to je horší varianta, protože budete přihlížet tomu, jak se nějaký cizí floutek nechová k vaší princezně s úctou a nehýčká ji. Pak vám nezbyde nic jiného než položit hlavu do dlaní a přehrát si všechny ty dny, měsíce a roky, kdy jste nechal v dceři klíčit semínka pochybností a sledoval, jak z nich roste přesvědčení, že vaše chování je standard.
Rozchod ani vysvětlování nepomůže, podvědomě by hledala to samé. Není možné naložit muži na bedra všechnu zodpovědnost za život dívek – vždyť nejsou jediným faktorem, který je ovlivňuje, ale na černé svědomí to stačit bude.
Když vzor schází
S rozvodovostí atakující hranici sedmdesáti procent by bylo hloupé myslet si, že jediný problém, který musí rodiny řešit, je nedostatečně uctivé chování otce. Vztahy se rozpadají a děti nemají kde brát inspiraci pro vlastní cestu.
Situace, kdy mužský element chybí, dívky pochopitelně ovlivňuje a vede je k extrémnímu chování. Na jedné straně trpí utkvělou představou, že všichni jsou nespolehliví, přelétaví a nezodpovědní, a tak je využívají jen pro fyzické uspokojení a jen těžko navazují dlouhodobé vztahy, na druhé se snaží prokletí zlomit a vrhají se do svazku po hlavě a bez rozmyslu, aby dokázaly, že jejich otec byl jen černá ovce.
Autorka při tvorbě článku využila svých vlastních znalostí a zkušeností.