Peníze. Jsou důležité? Ano. Jsou nezbytné? Částečně. Potřebují je děti? Ne. To bychom tedy měli rozdělení, jak je to se zlaťáky v běžném životě. Spousta lidí si totiž myslí, že když nedají dětem všechno, co si zamanou, dětství půjde do kopru. Otázka je, co je to luxus?

Ve zlaté kleci

Je přirozené, že chcete svým dětem dopřát to nejlepší. A ani naditá peněženka o tom nerozhoduje. Bohatý rodič vezme miminko na Maledivy, kde ho vyválí v jemňoučkém písku, koupí mu luxusní jídelní set a obleče ho do té nejkvalitnější bavlny, koupí mu boty se třemi pruhy a doma bude mít místeček k odpočívání víc než milovaná kočka. Chudší rodič vyrobí spoustu hraček sám, na rodinnou dovolenou vyrazí na chalupu, ke snídani usmaží ty nejlepší lívance z kefíru na světě, do posledního detailu pročte, na co může získat příspěvek od zdravotní pojišťovny. A to, co je na hranici jeho finančních možností, pořídí z druhé ruky nebo rezerv. Obě varianty jsou správné. Ale pořád jde jen jen o hmotné statky. Je to skutečně to pravé bohatství nebo jen povrchová vrstva rodičovské lásky a zodpovědnosti?

Hmotné statky jako zástěrka

Každý rodič má jinou představu o tom, co jejich dítě potřebuje. A vlastně i chce. Ale to už je na hraně, protože dítě by logicky nemělo dostat všechno, co chce. Nezbývá totiž prostor pro šetření, pro snahu a trpělivost, pro zdravé odříkání. Ale to se přes zaslepené oči nedozvíte.

Kolik hraček je tak akorát? Pět. Je to málo? Ano i ne. Záleží, jak dobře umíte pracovat s čísly.

Pět panenek? To je dost. Pět vlaků? Taky. Ale stačí si představit jednoho plyšáka, stavebnici, plánovač činností, dřevěné kostky, pohodlné křesílko s kuličkovou výplní. Potřebuje toho dítě víc? Ne. O zbytek by se totiž měla postarat rodičovská fantazie. Neplatí, že čím víc hraček, tím silnější návaly štěstí. A bohužel ani to – v což rodiče často věří a doufají, že čím víc hraček, tím větší samostatnost. Hračky jsou jen marketingový tah a ne osvědčený způsob, jak proplout rodičovstvím bez nervů.

Luxus. Ale kde?

Luxus. Všichni po něm touží. Sní o něm a dřou ze sebe kůži, aby ho měli konečně na dosah. Problém je v tom, že jen málokdo ví, co to ten pravý luxus je. Hračky ne. Dovolené ne. Peníze ne. Luxus je totiž pocit. Pocit sounáležitosti, spiklenectví a lásky. A to spousta lidí a rodičů – i když se to těžce poslouchá a jen málokdo tomu věří – nesplňuje a není schopna nebo ochotna svým dětem předat. Čas je cennější než cokoliv jiného. A dospělí si to někde hluboko v sobě uvědomují.

Spousta rodičů se stresuje, že jejich děti nemají dost. Dost čeho? Dost všeho. Dost toho, co mají ostatní, co vidí v reklamě, na internetu, v obchodech. Dost toho, co se vám jako malým nedostávalo. Nešťastné kompenzace. Kolik dětí si ale může užívat tu nefalšovanou výhru v loterii a mít rodiče každý den aspoň na chvíli jenom pro sebe? Je jich malá hrstička. Nenápadný vzorek.

Nikdo vás nebude nabádat, abyste dětem odpírali hračky a dovolenou na Bali nebo „třeba jen” v Turecku, ale to nejcennější jim můžete dát kdykoliv a v neomezeném množství. Je čas ale zadarmo? Není.

Protože budete muset ukrojit ze svého vlastního dílu. Po osmi hodinách v práci a dvou hodinách u plotny se přirozeně těšíte na bene. A ejhle, ony jsou tu děti, které se dožadují vaší pozornosti. To přece není fér. Vždyť si hrají od rána do večera. Proč chtějí pořád víc a víc?

Protože času s rodičem, kterému plně důvěřují, kterého milují, se kterým jsou samy sebou se nic na světě nevyrovná. Dětí to vědí od prvního dne, proč vy – dospělí – stále pochybujete? Stačí se nechat unést, užívat si, nasávat a peníze schovat na horší časy.

 

Autorka při tvorbě článku využila svých vlastních znalostí a zkušeností.