Tabuizovaná témata stojí stranou z prostého důvodu. Jsou příliš třaskavá. Nedořešená. Znovu se tak otevírají staré rány a křivdy a každý chce uzmout kousek ze své pravdy. Agresivní chování ve vztahu patří na samý vrcholek těchto témat.

Neotřesitelné stigma

Násilí nemá ve vztahu co dělat. Ve společnosti je to tak zakořeněné a není člověka, který by v tomto směru příliš „kontaktní“ soužití a uplatňování konstituční nebo mentální převahy schvaloval. Říká se, že kdo uhodí jednou, uhodí znovu. A silněji. Je to tak. Jakmile okusíte ten opojný pocit úlevy a nadřazenosti po menší facce, dostanete chuť na mnohem větší sousta. Nejde jen o úder samotný, ale i rapidní zkracování časových odstupů. A čím víc je oběť pod palbou, tím nižší je její sebevědomí a naděje mizí někde v dáli. Manipulace se stupňuje a bitý se vidí jako viník, jako strůjce všeho stresu a napětí a pár facek představuje jediné řešení.

Černé na bílém to vypadá absurdně. Jak se může stát, že někdo takový vzorec chování neprohlédne hned v začátku? Jde o spletitou změť psychologických her a fint, ve kterém se ztratíte dřív než v kukuřičném poli.

Mezi řádky

Záměrné napadení nezaslouží slitování. Čím dál více psychologů ale upozorňuje na to, že verbální projevy nabírají na síle a mnohdy se svou úderností a silou vyrovnají fyzickému konfliktu. A tak se dostáváme do slepé uličky a nabízí se jen jedno logické východisko.

Proti slovnímu útoku bychom se měli bránit zrcadlením, proti ranám pěstí nebo ohrožováním zbraní stejně tak. Nenastala ale doba, kdy umí slova tak zranit, že je může utnout jen dobře mířená facka? Ne s úmyslem ublížit, ale dát jasně najevo, že jste vkročili na tenký led a pokračování je balancováním na hraně s vysokým rizikem fatálních a nezvratných následků. Nehřeší spousta lidí právě na to, že fyzická potyčka stojí na temné straně barikády? Myšlenka hodná k zamyšlení.

Změť velkých neznámých

Pravda je ale taková, že výše zmíněné úvahy se nikdy nepřetaví v realitu. Nedovoluje to pojetí různosti pohlaví a vnímání mužů a žen, koncept partnerství. A je to tak naprosto v pořádku. Na druhou stranu by se ale lidé měli naučit klidné diskuzi, osvojit si metody, jak zmírnit emoce a hledat kompromis, podněcovat v sobě sílu a vůli, bojovat za lásku a spravedlnost. Pravda je projevem sobeckosti. Můžete z hádky odejít jako vítěz, a zároveň vyslechnout protistranu. Zapomeňte na dotek, po kterém vám zůstane otisk prstů na tváři, ale nepodceňujte ty šrámy, které se na duši hojí dlouhé roky a často jsou jen zbytečným prohloubením sporů a krizí.

Cílem slov není dostat člověka na vrchol a dát mu moc. Tu sílu pochopitelně mají, ale skromně a tiše doufají, že toho přestaneme zneužívat. Že je budeme skládat tak, aby podpořila vědění a spojovala nás.

V době zmanipulované technologiemi a informacemi, které si necháváme servírovat médii, v časech sociálních sítí, stresu, shonu a konkurence jakožto algoritmu úspěchu, je věc tak přirozená – komunikace, dialog nebo jen pouhé vnitřní přemítání – pro člověka nekomfortní.

A tak v nás bují úskočnost, nutkavá potřeba obratného řešení. Pálíme slova na všechny strany a divíme se, že ve chvíli, kdy je toho už příliš a protistrana cítí zmatení, přiletí facka. Pálí ale podrážděná kůže nebo dotčené ego, protože někdo zastavil vaši krasojízdu?

Nenechte se zmást. Nic z uvedeného nelze respektovat. Jen by se na stranu tabuizovaných projevů měla přesunout situace, kdy slova lítají vzduchem jako z kulometu.

Autorka při tvorbě článku využila svých vlastních znalostí a zkušeností.