Skutečnost, že si lidé tak rádi píšou seznamy úkolů, byla vysvětlena ve 20. letech minulého století v jedné berlínské kavárně. Skupina studentů si vyšla na oběd, přičemž byla přítomna i vědkyně, která pozorovala servírku.

Ona vědecká pracovnice z kavárny se jmenovala Zeigarniková a psychologický jev, který začala zkoumat, se podle ní označuje jako efekt Zeigarnikové.

Co se vlastně skrývá za označením Efekt Zeigarnikové

Tehdy ji fascinovalo, jak si servírka v pohodě zapamatuje složité objednávky od studentského stolu, ale jakmile je vyřídí, hned to celé zapomene a pokračuje v práci. Psycholožka pak začala zkoušet různé paměťové experimenty, například: Skupině dobrovolníků zadala několik jednoduchých úkolů – skládat puzzle nebo navléct několik korálků. Při některých úkolech ale byli „náhodně“ něčím vyrušeni. Když měli dobrovolníci později napsat seznam úkolů, které si pamatují, že plnili, vyšlo najevo ohromně zajímavé zjištění. Lidé si mnohem lépe vzpomněli na úkoly, při nichž došlo k vyrušení (zvonění, houkání auta z ulice, vstup psycholožky do místnosti a podobně).

Další slavný psychologický pokus zkoumal, jak se dobrovolníkům podaří zvládnout dva úkoly po sobě. Polovinu z nich ovšem výzkumníci přerušili a nenechali je úvodní práci dokončit. Právě tahle skupina si pak vedla hůř i u plnění úkolu č. 2, protože nedokončená práce je úplně rozhodila.

A ještě jedno potvrzení stejného efektu. Další dobrovolníci měli řešit obtížnou skládačku. Vědci je ale práci nenechali dokončit, v polovině je přerušili a řekli jim, že to úplně stačí a mohou se skládáním přestat. Více než 90 % lidí ovšem práci nepřerušilo a skládali si dál, i když nemuseli.

Ten slastný pocit, když můžete něco „odškrtnout“

Výše uvedené příklady potvrzují, že náš mozek nemá rád nedokončené věci. Dokud si je nemůže označit jako vyřízené, pořád na nás odněkud vykukují, myslíme na ně a zapomenout nemůžeme. Jsme stvořeni tak, abychom měli ve věcech řád, dokonce i ti největší zmatkáři mezi námi. (I když je pravda, že u nich se popisovaný efekt objevuje méně.)

Proto máme ten blažený pocit, když si úkoly srovnáváme do pořadníku, a vrcholem slasti je, pokud je můžeme odškrtnout. A co teprve, jsou-li odškrtány všechny položky na seznamu! Člověku je skoro líto vyhodit papír se seznamem nebo smazat nepotřebný soubor. Přitom mozek si ho do svého virtuálního koše už dávno vyhodil sám.

Základ jistoty a bezpečí

Započatých a nedokončených úkolů, které uchováváme v paměti, bývá zhruba 15. Mají dokonce tak velký vliv, že můžou silně narušit soustředění, a to i na příjemné věci, jako je čtení oblíbené knihy nebo malování. Pokud se vám to děje, může vám pomoci, když si naplánujete, co pro splnění úkolů uděláte – a samozřejmě si také připravíte seznam kroků. Mozek to vnímá jako posun k řešení. Navíc to opravdu funguje, není to jen přenesení myšlenek do psané podoby – mozek totiž ví, že mu díky tomu nehrozí zapomenutí a/nebo nestihnutí práce, a uleví se mu.

Ani to ovšem není vše, co pro nás seznamy dělají. Tím, jak přehledně působí a můžeme si je psát sami, zároveň snižují úzkost z toho, že život je nepředvídatelný a dělá si s námi, co chce.

Jako lidé máme prostě rádi struktury a jistoty a seznamy právě tak působí – jako spolehlivé a pevné základní kameny.

 

Autorka je psycholožka a při tvorbě článku využila svých vlastních znalostí problematiky a zkušeností.