Přístup k výchově se neustále mění. A to, jestli je to ten správný směr, se ukáže až se značným zpožděním. Ne všechny metody jsou správné, některé jsou nad síly rodičů, jiné více škodí než prospívají. Jak se ale zachovat, když máte nervy na pochodu? Někdo volí „jednu výchovnou“, druhý radši zavře pusu na sedm západů.

Rodičovství je dřina

Znáte to. V hlavě vám tepe a všechno kolem vidíte rudě. Někdy za to může kolega v práci, jindy partner. A dost často děti. Možná nevědomky, možná je to jen běh života, ale stejně vás jejich věčné odmlouvání, neposlouchání, argumentování, vztekání, vynucování a urážení dohání k šílenství. A žádné návody, jak ustát krizi s dětmi se ctí, to nespasí. Otázkou ale zůstává, jaká reakce je nejlepší.

„Štiplavá výstraha“

Dnes je fyzický kontakt ve smyslu plácnutí přes zadek ve většině zemí tabu. Násilí – i to výchovné, které má dítě upozornit na to, že překračuje hranice – je mimo a nesetkává se s pochopením okolí. A moc tomu nepomáhá ani argument, že vám, jakožto starší generaci, to psychiku nepokřivilo a vyrostli jste v sebevědomé a zodpovědné lidi.

Nemá smysl si nic nalhávat. Na domácí půdě a za zavřenými dveřmi většina dětí stejně občas jednu výchovnou na zadek – a většinou přes naducanou plenku nebo silné tepláky – stejně dostane. Mezi lidmi se k tomu ale odhodlá málokdo. O ty opovržlivé pohledy a zmar nad vaším chováním nestojíte.

Beze slov

Na druhé straně oproti fyzickému trestu stojí zaryté mlčení. Může se to zdát jako dobrý nápad, protože dáte dítěti jasně najevo, že jste naštvaní a je třeba začít žehlit. Vnímání reality dětí a dospělých se ale diametrálně liší a myslet si, že to, co je pro vás přirozené, napadne i malého rošťáka, je od zkušeného rodiče jen úsměvný přešlap. Nestojíte na jedné čáře, nemáte stejné možnosti ani práva, netíží vás stejná zodpovědnost. Mlčet a čekat na změnu? Možná konečně poznáte, jak pomalu se může čas táhnout.

Jakmile totiž přestanete komunikovat a hrajete si na tichou domácnost, do které zapojíte i svoje dítě, zaděláte mu v hlavě na pořádný zmatek. Je to podobné jako s určováním hranic. Pokud je špunt nemá, zlobí. Ne ale proto, že by vás dítko chtělo štvát a nervovat, ale bojí se. A tak na sebe upozorňuje a snaží se získat pozornost rodiče, protože právě ten mu musí ukázat mantinely a vytvořit prostor, ve kterém ho chrání a objímá.

S jistotou lze potvrdit, že ani jedno řešení není správné. Na první pohled jsou si na hony vzdálená, ale ve finále je efekt stejný. Ztratíte důvěru a do vztahu mezi rodiče a dítě se vkrade strach a vztek. Je úplně jedno, jestli způsobí fyzický nebo duševní šrám. Děti bolí stejně.

Běžně se doporučuje chytit děti za zápěstí, dívat se jim do očí a do úmoru vysvětlovat. Je to účinné, o tom žádná, ale ne každá situace má takové parametry, aby se dal takový postup použít. Někdy vám „vystřelí“ ruka a sami jste ze své reakce překvapení. Třeba, když se dítě vytrhne z ruky a běží rovnou do křižovatky pro větrem odvátý list. Stejně tak volíte mlčení místo hovoru, když nenacházíte slova, nechcete být nelítostní a zároveň potřebujete dostatečně důrazně naznačit, že dítě překročilo nastavenou mez.

Nesmíte se lynčovat za to, že porušíte metodiku o výchově dětí. Ty totiž možná sice propláčou odpoledne za údajnou křivdu a otisk na půlkách nebo zákaz pohádek, ale po čase budou rády za to, že mají rodiče s city, kteří se nestydí za svoje emoce a ví přesně, co si mohou obě strany dovolit. Někdy je obratná reakce a spontánnost zkrátka víc než „mód na robota“. Naučené věty nadupané podmiňovacím způsobem a skoro až podlézáním těm malým rošťákům, že vám puká srdce a potřebujete, aby se podobné kulišárny příště neopakovaly, jsou fajn, ale mohou se snadno stát kontraproduktivními, když si na ně zvykne a občas ve výchově ani na moment neuhnete z lajny.

 

Autorka při tvorbě článku využila svých vlastních vědomostí a zkušeností.