Terapeuti, kteří se zabývají vztahy, se shodují v tom, že důvěra je základním předpokladem, který odlišuje šťastné páry od těch méně šťastných. Ovšem nejde jen o důvěru, svého partnera musíme také vnímat, „vidět“ ho. Ani bez dostatku vzájemné pozornosti totiž nemohou být naše vztahy dlouhodobě spokojené.

Čerstvě zamilovaní lidé si dokážou celé hodiny hledět do očí. V dlouhodobých vztazích si už ale lidé věnují mnohem méně pozornosti. Je to logické, jakmile se v soužití rozšíří všednodennost, všímáme si svého protějšku (a jeho potřeb) čím dál méně.

Je to chyba. Abychom byli ve vztahu šťastní, neměli bychom vzájemnou pozornost ztratit, protože tvoří jeden z hlavních pilířů kvalitního a dlouhodobého partnerství.

270 vteřin pozornosti denně

Podle studie provedené na univerzitě ve Virginii musíme svému partnerovi věnovat 3 x denně 90 vteřin pozornosti, aby zůstal vztah stabilní. To se zdá opravdu až nesmyslně málo času, který by si snad měly zvládnout věnovat všechny páry. Ve skutečnosti to ale neplatí. Necháváme se převálcovat běžnými starostmi natolik, že zapomínáme i na takovéto maličkosti.

Je potřeba pamatovat na to, že život není běh s dlouhým seznamem úkolů a že vztahy nejsou o cíli, ale o společné, smysluplné cestě. Skutečná pozornost dává partnerovi najevo, že se zajímáme o jeho myšlenky a pocity a nebereme ho jako samozřejmost.

Nepozornost jako norma

Nepozornost se opakovaně vkrádá do každého vztahu, samo o sobě nejde o nic špatného. Nicméně partneři vždy musejí mít pocit, že jejich vztah je stále láskyplný, že je plný dávání a přijímání. Musíme si vědomě všímat hezkých věcí, hezkých společných chvilek a respektovat je jako něco zvláštního, nepohlížet na ně jako na samozřejmost.

Společná snídaně, která začíná tím, že jeden (nebo oba) partneři koukají do mobilu nebo vyřizují pracovní věci – dnes už běžný obrázek, není v pořádku. Žijme v přítomnosti a oceňujme maličkosti, jiná cesta ke štěstí totiž nevede.

V partnerství platí to, co i v jiných vztazích. Pokud si vzájemně nevěnujeme čas a pozornost, odcizíme se. A najednou už ani nevíme, proč vlastně spolu s partnerem žijeme.

20.000 rozhodnutí každý den

Lidé, kteří žijí společně, spolu často tráví čas například během obstarávání nákupů, koukání na televizi, někdo společně třeba připravuje večeři nebo si hraje s dětmi. V těchto chvílích obvykle nemáme onen potřebný kontakt 90 x 3, přesto spolu komunikujeme. Ale jak zjistíme, že nás druhý opravdu vnímá?

Pokud si chcete zajistit všímavou pozornost, musíte si oční kontakt vynutit. Bez něj si nikdy nebudete jistí, že vás druhý opravdu vnímá. Zní to možná trochu násilně, ale vyvolat vzájemný pohled do očí není nic těžkého. Tedy technicky vzato. Problém je, že podle důvěryhodného průzkumu každý z nás provede zhruba 20 tisíc rozhodnutí každý den, přitom většinu z nich děláme automaticky a rychlostí blesku. Jenže to znamená, že jsme každodenně v jakémsi transu a přestáváme skutečně vnímat.

Oční kontakt s blízkým člověkem jako by nás z tohoto transu na chvíli vytrhl a my viděli věci takové, jaké jsou. A teprve tehdy vidíme a vnímáme milovaného člověka. Pokud chceme vztah s partnerem udržet, je nezbytné být s ním alespoň chvíli „tady a teď“ každý den.

Dá se to natrénovat?

Dobrou zprávou je, že každý vztah lze pozitivně rozvíjet a vzájemná všímavost se dá natrénovat. Jde o vědomé vnímání věcí v právě přítomném okamžiku, o trénink všímavosti a další metody, které jsou krok po kroku popsány jinde.

Dá se to akceptovat?

Otázkou ovšem zůstává, zda mají oba partneři zájem o dlouhodobě spokojený vztah a zda jsou do něj ochotni investovat. Pokud se snaží jen jeden, jak dlouho může vydržet akceptovat nezájem svého protějšku? A je to vůbec „normální“? Žádné univerzálně platné pravidlo samozřejmě neexistuje. Ale je dobré vědět, že jako lidé jsme schopni a připraveni mnoha věcí se vzdát. Jen je potřeba, aby v určitou chvíli „vzdávání se“ (koníčků, přátel, přemíry pracovních povinností a podobně) skončilo a aby pár našel společnou perspektivu.

Často se stane, že nás postihnou období zvýšeného stresu a zátěže. Pokud jako partneři víme, že jde o přechodný stav, ale jinak je náš vztah pevný a harmonický, zátěžové období překonáme a náš vzájemný pozitivní vztah pokračuje a roste.

Může se ale také stát, že stres se stane trvalým, není ochoty na cestu zpět a vztah se rozpadne. Proto bychom si měli být v každém vztahu jistí, že dávání a přijímání je v dlouhodobé rovnováze a že vztah vzkvétá díky sdíleným zkušenostem a vizi, kterou chceme společně žít a která vyžaduje náš společný čas.

Autorka se problematikou dlouhodobě zabývá a při tvorbě článku čerpala ze svých znalostí, zkušeností a veřejně dostupných odborných a informačních zdrojů.