Člověka ženou ze své podstaty vpřed mnohé pohnutky. Některé jsou zcela přirozené, jako například pud sebezáchovy či vytvoření a udržení rodiny. Nezřídka se však setkáváme i se žárlivostí, která může přerůst  v cosi chorobného až nebezpečného. Existuje nějaké měřítko pro to, kdy je žárlení na něco nebo někoho únosné a kdy už nikoliv?

Proč je lidem žárlivost vlastní?

Negativní pocity spojené s obavami ze ztráty celoživotního partnera vlivem nevěry, i tak lze nazvat žárlivost. A rozhodně se nevyhýbá nikomu. Alespoň párkrát za život ji prožije každý, bez ohledu na věk a pohlaví. Žárlení ovšem můžeme pozorovat nejen směrem k protějšku, ale například i s ohledem na sourozence nebo osobu stejného pohlaví, která je oblíbenější, krásnější, vzdělanější, bohatší. Je to emoce všudypřítomná, kterou nejde jen tak ze společnosti vymýtit. Dává ze své podstaty signál, že se děje něco, co vás ohrožuje a je potřeba jednat. Problém pak nastává v okamžiku, kdy se dostavuje žárlivost pouze na základě nějakých domněnek.

Jaké faktory ovlivní inklinaci k žárlivosti?

Ptáte se, proč zrovna vy jste tak moc žárliví? Mnohé studie se i tímto zabývaly a došly k závěru, že inklinace k žárlivosti závisí na několika osobnostních rysech:

  • Žárlivější mohou být lidé, kteří mají nízké sebevědomí. Nevěří si, připadají si ošklivější a hloupější než ostatní.
  • S žárlivostí jde ruku v ruce i zažité majetnické chování. To se projevuje zejména v partnerstvích, kdy jeden chce toho druhého vlastnit a nepřipustí k němu nikoho pro obavy z nevěry.
  • Inklinaci k žárlení mívají i nevyrovnané osobnosti se sklony k neuroticismu.

Z hlediska genderového jsou tyto negativní pocity poměrně vyrovnané. Muži a ženy se v žárlivosti nijak nevymykají. Jeden rozdíl mezi těmito pohlavími ale přeci existuje. Dámy totiž více žárlí, pokud jejich partneři praktikují tzv. emocionální nevěru. Pánové se zase mnohem více rozlítí, tedy začnou žárlit v případě, kdy jejich partnerka flirtuje s neznámým člověkem (jedná se následně o domnělou nebo skutečnou sexuální nevěru).

Když míra žárlivosti přesáhne svou mez

V partnerském vztahu může být žárlivost dokonce žádoucí, pakliže není nadhodnocována. Vždyť koho by netěšil skutečný zájem a pozornost protějšku. Jakýsi zdravý pocit „ohrožení“ lásky, se v některých partnerstvích stává i určitým kořením soužití. Oba se zkrátka stále snaží o to, aby toho druhého přitahovali. Neberou se jako samozřejmost. Jenže co dělat, když pomyslný pohár přeteče a žárlivosti se objevuje více, než je zdrávo? Pak můžeme hovořit o jakési chorobné žárlivosti, která se postupem času stává svazující a nebezpečnou. Žárlivec si protějšek usurpuje, nezřídka kdy předvádí emocionální nátlak a dokonce jej pronásleduje na každém kroku. Zde je nutná obezřetnost a možná i návštěva terapeuta (partneři se mohou účastnit sezení současně).

Co dělat pro to, aby se chorobná žárlivost vytratila z vašeho života?

Pokud byste si snad mysleli, že chorobná žárlivost zmizí sama od sebe, velmi byste se mýlili. Žárlivec musí být zkrátka přístupný ke změně a více na sobě zapracovat. Zde je několik tipů, jak eliminovat abnormální žárlení:

  • Posilujte své sebevědomí, milujte se, meditujte a najděte si nového koníčka.
  • Poskytněte partnerovi osobní prostor.
  • Važte si lásky své rodiny/partnera a nezpochybňujte ji. Vyslovte občas vůči blízkým ty kouzelné věty typu: „Mám tě rád/a.“, „Miluji tě.“ a objímejte se.
  • Komunikujte s okolím o svých pocitech nebo se z nich vypište na papír. Když to nepomůže, zajděte za psychologem.
  • Nezapomínejte na sebereflexi a také se snažte vcítit do druhého člověka. Neustálé pronásledování by ani vám nebylo příjemné.

Autorka při tvorbě článku využila svých vědomostí, zkušeností a veřejně dostupných informačních zdrojů.