Bez práce to nejde? Záleží, co si pod pojmem práce představíte. Uvědomte si, že do práce nechodíte proto, že musíte, ale proto, že chcete. Neznám člověka, který by něco musel. Ani sebe. Ať už se to týká práce nebo čehokoli jiného.

Vše je pro nás dobrovolné

Už jsem tu něco podobného psala. Stále si myslím, že podobných článků není nikdy dost, takže to tentokrát pojďme vzít z trochu odlišného úhlu pohledu.

Je pro vás práce povinnost? Chodíte do ní, protože musíte? Já ne. Pracuji, protože chci zaplatit účty, chci mít možnost věnovat se vlastním koníčkům, cestovat, učit se jazyky. Pracuji, protože jsem se tak rozhodla. V čem se poznáváte vy sami?

  1. Pracuji, protože musím – ráno vstávám, protože musím. Už chci mít práci za sebou, těším se na pátek, práce mne nebaví, kolegové mne štvou, raději bych dělal/a něco jiného. Nemám čas na sebe, na rodinu, na své zájmy.
  2. Pracuji, protože chci – ráno se těším na další den, jdu si zaběhat, cvičím jógu, medituji, věnuji se studiu jazyka, nepracuji vůbec nebo jen pár hodin. Jak to zrovna cítím. Sedám k práci hned ráno nebo si udělám volný den a pracuji večer.

Než se mi to povedlo postupně začít překlápět do druhého bodu, dlouhou dobu jsem fungovala v prvním módu. Protože jsem to viděla u rodičů, ve většinové společnosti, protože mi trvalo, než jsem to změnila sama v sobě. Několik let jsem se nutila vstávat na budík a poctivě, s pocitem odpovědnosti, sednout na 8 hodin k práci hned po ránu. S iluzí, že je to tak „správně“ nebo že se to dokonce „očekává“. Jediný, kdo to vyhodnotil jako „správné“ a kdo to ode mne „očekával“ jsem přitom byla já sama.

Mám dny, kdy pracuji celý den a dny, kdy ráno vstanu a mám náladu jít se projít, uklidit si v knihovně, kreslit, tvořit z hlíny, navštívit babičku, cokoliv. Dny pro sebe. A světe div se – práce zvládám mnohem víc, příjmy se zvyšují a já se posouvám. Čím více „tvořím“ a čím méně „pracuji“ v zažitém smyslu toho slova, tím se mi daří víc.

Práce má stejnou hodnotu jako naše zájmy

Nezáleží, zda pracujete ve smyslu práce jako takové, tedy zda jste například účetní a děláte celý den daňová přiznání nebo zda vymalujete pokoj pro hosty a těšíte se, kdo k vám přijede. Mnohem důležitější je, s jakým vnitřním cítěním a energií do toho procesu vstupujete a jak jím procházíte. Vyplněné daňové přiznání je energie věnovaná druhému člověku. Něco, co pro něho uděláte. Na oplátku se k vám vrátí energie ve formě peněz. Stejnou hodnotu má připravený pokoj pro návštěvu – vyprané a voňavé povlečení, květiny ve váze. Vyžehlený ubrus. I tím si tvoříme v životě hojnost. To, jakým způsobem k nám přijde, není na nás. My se na ni jen těšme.

Rozdíl mezi zaměstnáním a volným časem je iluzí, kterou jsme převzali od lidí, kteří se nikdy nerozhodli žít jinak. My se to teď můžeme naučit.

Autorka článku čerpala z vlastních zkušeností.