V životě to drhne, občas se zasekneme. Ale jenom někdy. Jak se přes tyto momenty dostat? Stačí jednoduchá meditace, která nám pomůže pohnout se v životě kupředu. Nenásilně, volně a s lehkostí.

Čas pro meditaci – ano či ne?

Meditace znamená pro každého něco jiného. Pro mě to byly dříve svíčky, rituály, vnitřní klid, tma a nikým nerušené okamžiky nebo dlouhé večery. Dnes je to pro mne tanec, příroda, vědomé bytí teď a tady, a to kdykoli během dne. Samotný život. Bytí.

Čas, který věnuji sama sobě, pohledu dovnitř a samotnému bytí sama se sebou, meditaci, chcete-li, u mě přichází spontánně, přirozeně. Nevyhledávám ho, neplánuji si, že si tehdy a tehdy najdu čas na meditaci. Hlubší prožitek ke mně v tomto ohledu přichází sám.

Každý jsme jedinečný a každý prožíváme po svém.

„Návod“ na meditaci z mého pohledu prakticky nelze napsat. Co však můžeme sdílet je inspirace. Jsou to příběhy a osobní prožitky, které, byť nesdělitelné, se mohou stát druhému jakýmsi vodítkem, kdy si řekne „aha“ a najde si v tom něco svého.

Sdílení mého prožitku

Ještě než se dostanu ke sdílení vlastního prožitku, zamysleme se, co je vlastně to pnutí, které nás v životě nepouští dál, kterým držíme sami sebe na místě, v sevření, až máme pocit, že se uvnitř dusíme. Každý si to pojmenujme po svém.

Z mého pohledu je to lpění, úzkosti, strachy, že přijdeme o něco důležitého. Ztratíme něco, co jsme vybudovali. Něco, o čem máme pocit, že nás definuje, čím definujeme sami sebe. Osobní shift, kdy se pohneme v životě kupředu, často doprovází změny. Právě těch se bojíme. Máme strach skočit do prostoru.

Před dvěma lety jsem prožila večer, kdy jsem tu seděla, přemýšlela a měla pocit, že mi něco uniká, chybí mi nějaký osobní vnitřní posun. V něčem jsem mimo sebe a nevím v čem. Nejdu tím správným směrem. A zároveň se mi nedařilo do sebe nahlédnout a ten problém pojmenovat. Tehdy jsem tu potřebu měla – vše pojmenovat. Co se mi však dařilo uvidět, bylo to, z čeho tvořím sama pro sebe překážky. Vše, co pro mne bylo důležité. Měla jsem pocit, že se toho budu muset pro posun vzdát. Tak jsem to udělala rovnou.

Nechala jsem své ego, aby se rozplynulo. Protože to jediné na věcech lpělo. Vnitřně jsem se vzdala přátel, rodiny, práce, všeho, co jsem si pro sebe tvořila a budovala ve volném čase, to jak jsem sama sebe definovala skrze práci, zájmy, vystudovanou školu. Nechala jsem všechny své sny, aby se rozplynuly. Stačil jeden jediný moment a já prohlédla skrze strach, kterým jsem sama sebe brzdila.

Přišel posun. Obrovský pocit osvobození pramenící z uvědomění, že nejsem ničemu ničím povinna. Že jsem to já sama, kdo se sebou hraje hru na definování sebe skrze konkrétní věci. Ulevilo se mi.

Text vznikl na základě vlastního prožitku autorky.