Dnešní člověk to nemá jednoduché. Jsou na něho vyvíjeny stále větší nátlaky, které ho vedou do jeho vlastního nitra, nutí ho rvát se za vlastní svobodu a především ho vedou k upřímnosti k sobě sama. A tak neustále něco rozkrýváme, snažíme se o vědomý přístup a sledujeme cestu, kterou nás život vede. Během ní jsou nám největšími pomocníky vztahy, nastavující nám zrcadlo.

Obraz dnešního člověka

Mnohdy máme mylnou představu, že by na sobě měl pracovat pouze ten, kdo má v životě problémy. Už si ale neuvědomujeme, že na sobě zpravidla vidíme nedostatky nejméně. Jak se říká:

„Člověk sám sebe nevidí.“

Proto tu máme zrcadla.

Žijeme-li s něčím dlouho, často musí přijít někdo zvenku, abychom si to uvědomili.

V každé společnosti se utváří určitá kritéria, podle kterých je posuzován úspěšný a šťastný život. Ta se však s postupem času mění. Proto bychom se měli dívat především do svého nitra a neohlížet se na konvence a názory ostatních.

Jeden příklad za všechny

Abychom si uvedli příklad, stvořme si pro tento článek Janu, která má zdánlivě dokonalý život. Vyrůstala v rodině bez konfliktů, milující rodiče jí zaplatili studium, které dokončila s vyznamenáním, obklopena přáteli, našla si výborně placenou práci, která ji baví, úspěšného lékaře jako přítele a později manžela, s kterým má tři děti a dnes žijí v krásném rodinném domě. Na první pohled idylka, kterou by leckdo záviděl. Za zavřenými dveřmi jsou to však úzkosti a deprese, s kterými si neví rady.

„Ať se nám v životě děje cokoli a ať potkáme kohokoli, vždy nám to má něco napovědět o nás samotných.“

Jana celý život přehlížela to, co jí lidé kolem ní ukazovali, až to přešlo v tyto stavy. To jí jen život ukazuje, že není tam, kde sama chce být a nevěnuje se tomu, čemu by ráda.

Jana sice měla milující rodiče, ale byli to rodiče, kteří na ni měli málo času a v dětství jí to kompenzovali drahými dárky. Nevážili si času s ní. Jana se naučila nevážit si sebe sama a přehlížet vlastní potřeby. Pouze přijímala, co jí bylo dáváno.

Později, když si vybírala školu, zapomněla na své dětské sny a sama se podvědomě rozhodla přizpůsobit se rodičům. Měla pocit, že pokud v dětství nedokázala získat Lásku, po které toužila, nedokáže si poradit ani teď. V duchu obviňovala rodiče, že vybrali školu za ni, ale to ona sama si sebe nevážila dost na to, aby stála sama za sebou.

Již během studia poznala svého prvního přítele. Byl inteligentní, z majetné rodiny, ale neměl na ni téměř čas. Jana měla pocit, že se jí nevěnuje, nezajímají ho její zájmy, a když zjistila, že jí byl nevěrný, nedokázala pochopit proč. Už si nevzpomínala, že to ona sama svůj život přizpůsobila představě rodičů, přestala se o sebe zajímat a trávit čas sama se sebou, tak jak se to naučila v dětství od rodičů.

Sama sobě byla nevěrná.

Druhý partner a budoucí manžel na ni téměř neměl čas. Jana to omlouvala jeho přípravou na budoucí povolání chirurga. Kupoval jí drahé dárky, ale Jana si namlouvala, že je pouze pozorný. Téměř nikdy ji nevyslechl. Stejně jako se ona odnaučila poslouchat sebe sama. Byla přesvědčena, že má milujícího manžela.

Časem si pořídili první dítě. Jana ještě dítě nechtěla. Ráda by se další rok věnovala práci, která ji bavila, ale měla pocit, že tak vyhoví z Lásky manželovi. Už si neuvědomovala, že práci ve skutečnosti nesnášela, pouze podvědomě doufala, že bude-li se věnovat tomu, co jí vybrali rodiče, dočká se od nich konečně po třiceti letech Lásky, kterou v dětství neměla. Přála si, aby na ni konečně byli pyšní, přitom nedokázala být pyšná sama na sebe. Věřila, že vyhoví manželovi z Lásky k němu, ale ve skutečnosti se jen přizpůsobila jeho nátlaku a podvědomě chtěla být tou hodnou, stejně jako to po ní chtěli rodiče v dětství. Aby byla poslušná a nevědělo se o ní. Podvědomě doufala, že pokud se zachová tak jak manžel chce, dostane se jí od něj Lásky, kterou jí otec v dětství nedokázal dát.

Jana doufala, že se bude moci spolehnout alespoň na přátele. Když však bylo nejhůř, nikdo na ni neměl čas. Stejně jako rodiče, i oni ji měli rádi jen jako hodnou holku a ji samotnou jako by neviděli. To, co se naučila v dětství, si k sobě přitahovala celý život.

Přišly první úzkosti a později deprese.

Jana si začínala zpětně uvědomovat realitu svého dosavadního života. Uvědomila si své skutečné vztahy s rodiči, opustila představu dokonalé milující rodiny a uvědomila si, že její manželství je kopií jejího dětství a jejího vlastního vnitřního nastavení.

Jana začala přetvářet svůj vlastní život skrze sebe sama.

Autorka se tématu dlouhodobě věnuje a vychází ze svých vlastních zkušeností.