Velikonoce, často spojované s křesťanstvím, mají mnohem hlubší kořeny. Slavili je už staří Slované. Církev se rozhodla pro změnu. Jaká je tedy historie a co vlastně slavíme?

Tvoříme vše, čemu věnujeme pozornost

Ať už slavíme Velikonoce nebo jiný svátek, měli bychom si být vědomi, co a proč vlastně slavíme. Vše, čemu věnujeme pozornost a energii, roste. V našich životech, v nás i samo o sobě. Tentokrát to padlo na Velikonoce.

V křesťanském pojetí se jedná o svátek oslavující smrt a vzkříšení Ježíše Krista. Křesťanské Velikonoce se však téměř překrývají s jarní rovnodenností nastávající 20. března a židovským svátkem Pesach, který připomíná odchod Izraelitů z Egypta. Tento svátek trvá od 15. do 23. dubna. Nejen Slované, ale i řada dalších pohanských kmenů vítala v tomto období jaro. V tomto čase přichází nové, příroda se probouzí, rodí se mláďata a zem je připravena pro zasetí nové úrody.

Křesťanská církev na toto významné období naplánovala vlastní svátky, aby potlačila pohanské tradice. Stejně jako v dalších částech roku, i zde bylo snadnější překrýt původní tradici něčím novým, než přímo zakázat stávající důvody k oslavám. Část tradice se však dochovala.

Kdo byli (staří) Slované?

Než si připomeneme jednotlivé zvyklosti, podívejme se nejprve, kdo to vlastně byli Slované. Pokud bychom oprášili klasické nauky z dějepisu, pod tímto názvem se skrývá etnická skupina se specifickým jazykem, jež je řazena k indoevropské větvi. Předpokládá se, že na naše území doputovali během stěhování národů v 5. nebo 6. století. Používali praslovanštinu, uctívali bohy a další nadpřirozené bytosti, propojené zejména s přírodou. Jednalo se převážně o zemědělce – jejich život byl úzce provázán s ročním koloběhem přírody. Dnes se o nich dozvídáme především z lidové slovesnosti a četných archeologických nálezů.

Uctívání příchodu jara

Slovanská tradice byla silně propojena s uctíváním řady stromů, hlavně listnatých. Během jara, když se příroda probouzela, prožívali Slované obrodu. Uctívali příchod všeho nového, procházeli vlastní očistou. Začátek slovanského roku připadal na den jarní rovnodennosti.

S vítáním jara byl úzce propojen také odchod zimy, přesněji Morany, patronky smrti, která zimním měsícům vládla. Podle tradice byla vytvořena figurína ze slámy, kterou lidé oblékli do šatů a ověsili šnečími ulitami a vyfouknutými vejci. Morana byla vhozena do řeky nebo shozena ze skály. Dívky natrhaly větvičky a ozdobené pentlemi je přinesly do vesnice coby příchod jara.

Velká matka Mokoš

Moranu nahradila Velká matka Mokoš, bohyně plodnosti. S jejím přivítáním byla spojena řada rituálů, zajišťujících dostatečnou úrodu. Lidé se koupali ráno nazí v potoce, milovali se v polích nebo zapichovali kvetoucí větvičky vrby podél úrodné půdy. Slované si byli vědomi očistné síly vody, proto byly podle tradice dívky oblévány džbánem čisté vody. Souběžně se všemi zvyklostmi probíhal jarní úklid – vše staré a nefunkční muselo pryč, aby vzniklo místo pro nové.

Pokud se podíváme na šlehání pomlázkou – pohané nedělali rozdíly mezi pohlavím. Zvyk měl přinést mládí, ohebnost a vitalitu. Tedy vše, co symbolizovaly mladé vrbové proutky.

Tradice barvení vajec je spojena s plodností. Nejčastěji byla používána červená barva, které se přezdívalo „krásná“. Proto kraslice. Barvená vejce symbolizovala plodnost, sílu, znovuzrození a smrt. Stejně tak dostatek. Tato tradice vznikla mnohem později než ty předchozí, a to až počátkem 19. století. Získala si oblibu a uchovala se do dnes.

Jaký máte vztah k Velikonocům vy?

Autorka článku čerpala z vlastních zkušeností a poznatků.