Časy se mění. Pohled na vztahy, na rodinu, na cestování, na zdraví, na výchovu, na stravování, na politiku, vědu a historii. Není divu, že to, co před padesáti lety představovalo standard, je dnes přežité a k smíchu. Jak se ale mění pozice sebereflexe?

Známá/neznámá

Spousta lidí ani netuší, co to sebereflexe vlastně je. Jde totiž o vcelku nepříjemnou sondu do vlastní duše. Přemýšlet o sobě samém a o svém chování není na škodu, ale kámen úrazu přichází ve chvíli, kdy by měl člověk svůj život objektivně posoudit. Jak ale zhodnotit sám sebe? Jak nebýt zaujatý? Jak se chválit jen tak akorát a zároveň přičichnout ke kritice? Jak neusnout na vavřínech nebo neupadnout do depresí? Najít rovinu toho, co je při feedbacku ohledně vlastního života v normě, je jedním z nejtěžších kroků v životě.

A tak se lidé dostávají do bludného kruhu, kdy se na ně sesypávají výtky druhých, sebevědomí prudce klesá a bují živná půda pro úzkosti. Mohlo by se zdát, že sebereflexe je způsob, jak se ze svízelné situace vymotat, ale opak je pravdou. Stačí se ohlédnout pár desítek let zpátky, jak se na ni dívali generace daleko před námi a jaký tlak je na ni vyvíjen dnes. A hned vám bude jasné, že i přesto, že záměr je dobrý, v závěru jen škodí.

V minulosti

V dřívějších dobách procházeli lidé různými fázemi. Historie mluví jasně. První republika, dvě války, nástup komunismu, vliv Ruska a úporné snahy nasměrovat nás na západ. Přesto nikdy nebyli tendence, které by ukládali skoro až povinnost rozebírat sebe samotné a zodpovídat se ze všeho, co člověk činí. Dost se toho řešilo podprahově, přirozeně a bez reptání. A fungovalo to. Lidé byli možná i o špetku šťastnější, upřímnější a vřelejší. Neomezoval je strach z toho, že udělají krok mimo nalajnovanou čáru. Byli sví a otevření. Čert vem to područí politiky. Nebyl internet, nebyly sociální sítě, nebyl online svět, kde informace a bludy často předběhnou i světlo. A tak lidé neměli čas přemítat a mentorsky si sepisovat seznamy „pro a proti“. Něco tak cítili, zvedli se z gauče a šli do všeho po hlavě. Sebereflexe fungovala, ale srdce bylo silnější.

A dnes?

Sebereflexe má svůj vymezený prostor i dnes, ale ve zcela jiném kontextu. Jako by byli mladí lidé nuceni k tomu, aby se posuzovali a bodovali, aby o sobě přemýšleli a udělali z toho každodenní rutinu. Jako by každý aspekt jejich života byl součástí systému, který vyžaduje zpětnou vazbu. Odnaučili se nad některými věcmi mávnout rukou a přijmout je nehledě na to, jestli jsou dobré nebo vám nejdou pod nos. Připadají si jako v jednoduché videohře, kam nastoupíte s mnoha životy, ale postupně ztrácíte sílu a jste pod tlakem, protože konec se blíží. A na závěr – i přesto, že jste se s každým kolem snažili o trošku víc a hledali triky a fígle, jak posbírat všechny možné zbraně a co nejrychleji se dostat přes draka chrlícího oheň, zachránit princeznu a inkasovat pár zlaťáků k dobru – vás stejně čeká „game over“.

Smyčka kolem krku se utahuje a vědomí, že vlastně nevíte, co chcete, kam míříte a nebo jak cílů dosáhnout, vás ubíjí. A přesto vás vnitřní hlas nutí pitvat se ve vlastním životě a zdopovědět všechno, co vám nedá spát.

Sebereflexe je ku prospěchu, když neovládá váš život. Musíte si ho nastavit tak, abyste měli prostor pro nahodilá a nepromyšlená rozhodnutí. Fantazie, spontánnost a schopnost improvizace a obratné reakce k životu patří a jsou stejně důležitou přísadou jako právě sebereflexe. Jen balíček toho všeho vás může učinit šťastnými.

Kde se stala chyba, že doba se sune pozvolna, ale lidská mysl se pinká od extrému k extrému?

 

Autorka při tvorbě článku využila svých vlastních znalostí a zkušeností.