Platíme. Několikrát za den. Je to úmorné, ubíjející. Ale ubránit se tomu nelze. Každý si sám volí, do čeho vloží svoje peníze. Proč ale utrácet za to, co má na sobě znatelný zub času a silnou vrstvu prachu?

Lákadla všude kolem

Minulost láká, minulost prodává, minulost stojí velké peníze. Nejde o artefakty z dob dávno zapomenutých, ale o retro kousky staré pár desítek let. Kdysi jsme se barevným závěsům s kohouty a remoskám vysmívali, dnes je za vyšší tisíce korun kupujeme zpět. Je to začarovaný kruh a jedinými vítězi mohou být vetešníci. Ti totiž úzkostlivě chrání všechno, co jim kdy patřilo. A tak mohou kdykoliv – téměř na povel – vyrukovat s tím, co bude zrovna v kurzu.

Pro většinu lidí ale takový postup není přirozený. Podléháme trendům, zbavujeme se toho, co je okoukané, s patinou a sálá z toho stáří. Toužíme po trendech, po novotách a po tom, abychom aspoň na moment stanuli na vrcholu. A pak se z toho pidestalu díváme o pár pater níž a smutně mrkáme na přehozy z leskyma, patchworkové deky a proutěné lustry.

Na tom, že člověk lpí na starších věcech a nechává se strhnout tím, co je moderní, a zároveň nezapomíná na minulost, není nic špatného. Naopak. Doba se neustále mění a preference se točí v kruhu, není možné být trendy nonstop. Paradoxní je vysoká cena a ochota lidí platit čím dál tím víc za to samé.

Nový svět

Bylo by pochopitelné, když se po deseti letech vrátíte ke starému kousku a vykoupíte ho za stejnou cenu. To se ale nestane. Budete muset vytáhnout z kapsy pětinásobek, možná i mnohem víc. Z dlouhodobého hlediska může člověk vypadat jako panák, co přešlapuje na místě. Jak figurka z počítačové hry, co sbírá různé artefakty, mění je za schopnosti a při prvním zásahu se jich vzdává nebo o ně přichází, aby následně vydělala na jejich opětovné získání. Je to možná nadsazený příměr, ale v tomhle „matrixu“ se nehraje na vyšší úroveň, ale na retro a styl.

Čert to vem, ať si každý dělá, co chce. Pokud to dělá radost, nemá smysl se v tom šťourat a hledat na retru chyby. Má svoje mouchy – stejně jako cokoliv jiného. Má ale i velká plus. A nemusí se to zdaleka týkat jen věcí, jako je ikonické oblečení v čele s barevnými šatovkami, kožešinkami u lemu rukávů, pletenými vestami nebo smaltovaného nádobí, kol, proutěných kočárků pro děti, sektorového nábytku nebo přehozů s třásněmi, ale i nehmotných statků a „lahůdek“, které byly dřív pro smích.

Kempování jsme s čistým svědomím vyměnili za moře a prázdniny na chatě za život nomádů. Grilovačky za předražené brunche a sbírání hub za kešky a instagramové výzvy.

Zrcadlo do minulosti

Patříme k těm národům, které drží poslední zbytky otěží lidové kultury a tradic. Země směrem na východ od nás (ale i státy z jiných směrů) se za svůj původ nestydí. Naopak, dávají ho okatě na odiv. Možná je návrat k retru zoufalým voláním, že se nechceme svých „základů“ vzdát, cítíme pýchu a hrdost. Jen je těžké vyjádřit to slovy. A tak nakupujeme a ukazujeme celému světu, že minulost není pro ostudu. Aspoň na chvíli.

Pro spoustu lidí je to ale příliš těžké. Tlak moderní doby je tak silný, že se propagace retra promění v překážku, kterou není možné udolat. Reklama sem, druhá tam, výhodné nabídky, sociální sítě a spousta soudů všude kolem. Ne každý snese zvídavé pohledy známých i cizích lidí a pohledy skrývající děsivé „proboha proč“. Retro je možná jen o odolávání tlaku a prosazování lásky ve světě, kde bychom měli jít v řadě a nereptat.

A pak je pochopitelné, že platíme. Máme totiž pocit, že čím víc investujeme, tím silnější superschopnosti budou retrokousky mít. Možná ano, možná ne. Kdo ví. Ale za zkoušku to stojí.

Autorka při tvorbě článku využila svých vlastních zkušeností.