Každý člověk je jiný. Jinak reaguje, má jiné zkušenosti, jiné uvažování, pohybuje se v jiné společnosti a nechá se jí ovlivňovat, okusil jinou výchovu. Přesto je všem bez rozdílu vštěpováno, že s úsměvem jde všechno líp. Je to pravda?

Na scestí

Stačí si vzpomenout na dnes už téměř legendární „good vibes only“. Ano, štěstí, látka, nezměrná radost, pohoda, lehárko a pochopení. Takový by měl život být. Spoustě se lidí se to sice může zdát hloupé, ale negativní vlivy do našich životů patří. Zocelují nás a svým způsobem i obohacují a rozšiřují možnosti. Kdo by ale dobrovolně nastavoval náruč pro další porci stresu nebo přijímal smutek, vztek a zklamání? Pravděpodobně nikdo. Lidé totiž trpí utkvělou představou, že tyto emoce nemají v běžném životě co dělat. Že jsou to paraziti, které je třeba do posledního kousku zahubit. Stejně jako dětské roupy. S těmi se ale na rozdíl od stresu a dalších negativních projevů lidské duše v synergii žít opravdu nedá.

Pozitivní myšlení není všespásné. Nemůže člověka ochránit před „tím špatným nebo nežádoucím“. Naopak. Čím více se uzavíráme do hermeticky uzavřené bubliny, kde je všechno zalité sluncem a negativní projevy mají životnost jepice, dostáváme se do nebezpečné spirály, stáváme se zranitelnější a citlivější. Pro život příliš slabý kus, zraněné tele při cestě na porážku. Zdá se vám to povědomé? Zoufale se snažíte o štěstí a místo toho se hroutíte při sebemenší kolizi nebo konfrontaci? To proto, že si lidé neumí vytvořit zdravé prostředí s vyrovnanou hladinkou pohody a diskomfortu.

Stejně jako neuděláte shyb bez potu a síly. A jakmile usnete na vavřínech, začínáte od píky. Myslíte, že se přitáhnete po měsících lenošení k hrazdě? Těžko. S každým cvikem musíte znovu a znovu vynaložit další úsilí a projít si všemi fázemi, abyste se konečně ocitli nahoře. A v životě je to stejné. Cyklí mezi sebou pocity radosti, ale i nepohody, stresu, obav a vyčerpání. Tak to prostě je. Stačí přijmout, že štěstí není volba. Odkazuje se na to sice každá kniha z kategorie „self-help“. Prostě si naordinujete lásku, štěstí a pohodu a ono to tak bude. Snadné? Možná. Udržitelné? Snad. Zdravé? Nikoliv.

Jakmile se dostanete do stavu, kdy si pozitivní emoce a prožitky hýčkáte a úzkostlivě chráníte a staly se pro vás jakýmsi kultem, je něco špatně. Většinou už je člověk ale pod takovým tlakem vnitřního přesvědčení, že si neuvědomuje, kam se řítí.

Cesta zpátky?

Toxická pozitivita je skutečný parazit na lidském vědomí. Tak dlouho člověka přesvědčuje o své pravdě, že neodoláte a zatratíte všechny nedostatky a zaškobrnutí, stresy, vzteky, zrady i křivdy. Cestou do práce, kdy už půl hodiny stojíte v koloně, děti nestihnou první hodinu ve škole a vy důležitou schůzku, si dokola pouštíte vypalovačky od Karla Svobody a křečovitě se usmíváte. Při pohledu na chuchvalce prachu, hromadu nádobí a koš úpící pod náporem odpadků berete do ruky koště a protančíte se celým bytem. Při jednání na úřadu bez mrknutí oka přejdete, že má tamní správa na každý podpis třicet dní. Co na tom, že to stavební povolení potřebujete hned, protože máte na dvoře bagry a řemeslníci chtějí zálohu. Vy prostě negativní nebudete. Nenecháte se zlomit životem, který si říká o potyčku.

Problém je v tom, že zadržované emoce ubližují tělu mnohem víc než občasný stres. Doutnají ve vás, bují, šíří se jako mor. A jednoho dne dojde k explozi a sežehnete plamenem všechno kolem. A sami se pak složíte jako domeček z karet. Roky jste totiž usilovně pracovali na tom, aby negativní projevy zmizely z vašeho života. Zadupali jste tak do země i poslední zbytky schopnosti bránit se. Jste slabí, vyčerpaní, bojácní, vyplašení. A to jenom proto, že jste si za úsměv skryli celý svůj život.

 

Autorka při tvorbě článku využila svých vlastních vědomostí a zkušeností.