Rodiče ji úplnou náhodou vyrobili v Libyi, a i když se narodila už hezky doma v Čechách, faktem zůstává, že je Made in Africa. Ve dvaceti letech odešla do Londýna, kde tehdy žil její současný manžel a kde se učila angličtinu, uklízela kanceláře a starala se o děti. Poté vystudovala dějiny umění v Paříži a magisterskou práci dokončila na Univerzitě v Seville se zaměřením na památkářství. Posledních sedm let strávila v brazilském São Paulu, vyučovala zde jazyky a posléze našla uplatnění v turismu. Období studia a práce prokládají s manželem epickými cestami hlavně tam, kde nocleh stojí osm dolarů. Lucie má ráda dobře odvedenou práci, plechové krabičky bez čárových kódů, enigma umělecké tvorby a české pivo. Příběhy brazilských rodin, jejichž předci pocházeli z Československa, a etnická i kulturní rozmanitost Brazílie ji inspirovaly k napsání Města nad městem. V současné době připravuje další román z prostředí Paříže.
Do světa profesionálních spisovatelů jste vstoupila relativně nedávno, vaše první kniha má vyjít začátkem května. Několik čtenářů se už ale s vaší tvorbou seznámilo. Jaké nejčastější reakce jste od nich získala? Co je nejvíc zaujalo, co je na vašich příbězích nejvíc baví?
Mé historicky první čtenářce se nejvíc líbila bohatost a rozmanitost příběhů, které se v Městě nad městem prolínají. Je to skutečně široká mozaika, čtenář tu najde brazilské postavy, reálie a osudy, ale i příběhy o Češích, kteří do Brazílie emigrovali v první polovině dvacátého století. Jazyk románu není komplikovaný, přitom košatost děje a množství neobyčejných postav uspokojí i náročné čtenáře. Ti, kteří mají rádi historii, ocení hlavně Franciscova svědectví ze staré čtvrti Santa Teresa, a také vyprávění o českém pradědovi Copeskovi, který odjel do Brazílie a nikdo neví proč. Některá témata jsou ale velmi nadčasová, jako například postoj vůči zdraví, léčení a smrti nebo otázka porodů a potratů. Marco, hlavní hrdina románu, je bystrý, intuitivní a má smysl pro humor, stejně tak mladé dynamické ženy jako Julie a Marina. Několika čtenářům se líbilo právě tohle: ačkoliv se Město nad městem zabývá převážně vážnými tématy, jako je hledání životní cesty nebo nelehké osudy a rodinná traumata, postavám nechybí nadhled a humor.
Žila jste v několika zemích světa, kterou z nich považujete za svůj domov? Máte s manželem někde zázemí?
Vzhledem k mým a manželovým kořenům, Čechy a Francie vždy byly a budou našimi záchytnými body, místy, kam se moc rádi za rodinou a přáteli vracíme. Za domov ale považujeme i náš bílý obytný kamiónek, který nás už přes deset let vozí po Evropě, a také Ligurii, kde jsme si nedávno pořídili stařičký dům uprostřed olivového háje. Všechna města, kde jsme žili, se stala naší součástí. Spíš než na specifickém místě si nosíme domov v srdci, máme přenosnou verzi, máme stovky domovů.
Vidím, že s manželem vás spojuje cestování, nadneseně bych to vyjádřila, že leitmotivem vašeho života je „bílý obytňáček“. Mají nějaké takové propojení i vaše knihy? Myšlenku, která je prostupuje, něco, co se táhne jako červená niť vaší tvorbou?
Možná by si čtenáři mohli myslet, že mé romány budou „cestovací“, ale není tomu tak. Příběhy se většinou odehrávají mimo Českou republiku a otázka, kde a proč člověk žije a co ho tolik láká na životě v pohybu nebo mimo vlast, se táhnou a zřejmě táhnout budou celou mou tvorbou. Ale nepíšu cestopisy, ani fabulované zážitky z ciziny. Zajímají mě lidské osudy, ty neobyčejné, ale i ty všední. Jak to napsal James Joyce v knize Dubliners: I to neobyčejnější, to nejmrtvolnější mezi živými, může hrát roli ve velkém dramatu. Mám ráda historii a knihy napsané před padesáti, sto, dvě stě lety doslova hltám. Jsem jejich autorům vděčná, že nám přibližují svět, jaký už nikdy nebude. A prý, že jsme ještě nevynalezli stroj na cestování v čase! Teď je na nás, současných autorech, abychom sepsali příběhy pro příští generace. Mou červenou nití je sám život, lidé, místa a okolnosti. Tohle všechno podle mě stojí za to zaznamenat a romány jsou tím nejkrásnějším prostředkem. Na světě není nic pravdivějšího než literární fikce.
A teď otázka, která asi napadne každého – jak stíháte při vašem hektickém životním stylu psát? Cestujete, potkáváte obrovské množství lidí a každý člověk má svůj příběh, něco, co vám sděluje. Jak se zvládnete soustředit na román, který právě píšete a kdy máte na psaní čas?
Naštěstí příběhy nejsou jako jazyky – ještě se mi nestalo, že bych se zamotala a nevěděla, který příběh právě píšu. Náš život není zas tak hektický, jak se zdá, alespoň ne pořád. Ještěže tak! Jinak bych se psaní snad ani věnovat nemohla. Spousta autorů stvořila své první knihy doslova na koleni, při zaměstnání a s malými dětmi, já tohle nedokážu. Potřebuju se soustředit na jednu věc, na jeden projekt. V roce 2019 jsem se rozhodla, že se pustím do svého prvního románu, jenže v té době jsem měla velmi náročnou a zodpovědnou práci, hodně jsem cestovala a na psaní o víkendech mi nezbývala energie. Za celý rok jsem napsala asi jen čtyři kapitoly. A pak přišel covid. Turismus vstupoval do temného období a já si řekla: teď nebo nikdy. Nečekala jsem, až mě vyhodí, sama jsem dala výpověď a pasovala se na spisovatelku na plný úvazek. Do tří měsíců byl román hotový, do dalších tří zredigovaný, a jakmile jsem ho poslala do světa, začala jsem další. V Brazílii jsem psala osm hodin denně pět dní v týdnu. Teď jsme si s manželem vzali dlouhé volno, abychom zrenovovali náš domeček v Itálii, takže píšu jen dopoledne a zbytek dne si hraju s vrtačkou, bruskou a krumpáčem.
S mojí předchozí otázkou souvisí úzce i tato. Vždy mě zajímalo a určitě by to zajímalo i čtenáře, jak se vlastně spisovateli žije. Stejně jako ostatní lidé řešíte spoustu praktických otázek, jak už jsme zmínili, potkáváte se s dalšími novými lidmi, a přitom vám v hlavě běží příběh, kterým žijete, o kterém píšete, jehož postavy jsou stále s vámi. Jak zvládáte tuto určitou „rozpolcenost“?
Myslím, že nejlepší recept na rozpolcenost vynalezl Hemingway. Celý den psal, a když skončil, na příběh, postavy a zápletky už dál nemyslel. Záměrně a svědomitě. Nechal svou hlavu odpočívat, aby mohlo zapracovat podvědomí. Také se snažím na romány mimo „pracovní dobu“ nemyslet, jinak bych se asi ani nevyspala. Většina nápadů a zápletek se rodí před počítačem, ale samozřejmě existují i výjimky. Už jsem napsala článek na mobilním telefonu ve tři hodiny ráno a skelet povídky naškrábala do notýsku vestoje a s pasem v ruce při nástupu do letadla. Občas o příběhu hovořím s manželem a společně něco vymyslíme nebo mi na mysli vytane scéna při procházce v přírodě. Také se mi jednou stalo, že jsem seděla v autě, nesoustředila se na nic jiného než na to, abych bez dopravní nehody dojela do supermarketu, a najednou se mi před očima zjevila závěrečná scéna románu. Plánovala jsem jeden konec a za volantem se mi zcela bez varování objevil jiný a o hodně lepší! Do obchodu jsem dojela jak omámená a mezi regály přemítala, jestli všechno sedí, jestli nový závěr dává ve všech ohledech smysl. Najednou byl nákupní seznam vedlejší.
Kdysi jsem někde četla, že spisovatelé se dělí na dvě skupiny – jedni sednou a píšou, co je právě napadá, proces je spíš intuitivní a formu potom autor upravuje. Druhá skupina má předem připravenou osnovu. Ví předem přesně, co se bude dít, kdy a kde, a to po celou dobu románu či povídky. Jakým způsobem píšete vy?
Patřím do druhé skupiny se špetkou té první. Když začínám psát román, potřebuju vědět, kam směřuju. Mám podrobnou synopsi a vím, co bych měla v každé kapitole sdělit, abych se dobrala do cíle. Samotnému psaní ale dávám volný průběh, postavy do ničeho nenutím, a když se rozhodnou mě zavést jinam, než jsem chtěla, nechám je. V románě, na kterém teď pracuju, jsem si například v jedné kapitole naplánovala, že hrdinka pojede s rodinou na výlet do Versailles. Ona se ale necítila dobře, vrátila se domů a z únavy se vyklubala nemoc. Ta se nakonec ukázala jako klíčová, v pozdějších kapitolách se mi do zápletky hodila mnohem lépe než procházka po zahradách Ludvika XIV. Rozhovory, které jsem tam chtěla umístit, jsem pak dala jinam. U editování musím hodně přemýšlet, ověřovat, že se vše prolíná a má logiku, pilovat styl a jazyk. Ale při prvním psaní, ve chvíli, kdy se ve Wordu rodí stovky slov v podstatě z ničeho, se snažím následovat spíš intuici než intelekt. Asi jako malíř. Když bere do ruky štětec, možná už ví, co bude malovat, ale jeho ruku nevede přesný výpočet nebo předem ustanovený plán. Děje se to tak nějak samo, ruka nanáší barvu na plátno, slova padají na papír… Umělecká tvorba je kouzelná a na mně je, abych té magii dala prostor, nejen abych jí kočírovala.
A otázka na tělo. Profesionální tvorbě se věnujete, řekněme poslední 4 roky. To není úplně dlouhá doba. Psala jste i předtím?
Počítají se slohové práce, tuny popsaných zápisníků a jedna velmi dlouhá diplomka? Svůj první „román“ jsem věnovala mé nejlepší kamarádce ve druhém ročníku na gymnáziu, byl to příběh, který jsem zkomponovala do školního notýsku a končil jak jinak než tragicky. Teď vážně. Asi před osmi lety jsem začala psát články pro online magazíny a u jednoho kanadského jsem dokonce asi rok vedla redakci. Také si už dlouho pohrávám s rodinnými příběhy formou povídek. Ale jakožto profesionální spisovatel a na papíře publikovaný autor jsem začátečník.
Kdy nastal ten zlomový moment, ve kterém jste v sobě objevila tu schopnost, tu odvahu začít psát? Začít psát pro někoho, začít psát pro všechny, vyjít se svou tvorbou na světlo a vystavit se i kritickým hlasům?
Nevím, jestli se dá hovořit o odvaze nebo spíš o bláznovství. Šla jsem do toho s vědomím, že v anglofonním světě se prý pouze jeden ze sta napsaných románů dočká publikace. O českém knižním trhu jsem zase slyšela, že i když člověk prorazí, není snadné se uživit. Naštěstí mi naše finanční situace dovolila to risknout. Člověk se ale pořád bojí, pochybuje o sobě a svém talentu. V mládí jsem deset let chodila na výtvarný kroužek. Věděla jsem dvě věci: že mě to strašlivě baví a že bych se uměním živit nechtěla. Byla jsem totiž přesvědčená, že mé nadání je průměrné. Až teprve nedávno jsem si uvědomila, že bezmezná kreativita dřímá v nás všech a že talent je vlastně velmi relativní záležitost. Kdyby se umělci nechali odradit pochybami, jestli zapadnout do předem připravených škatulek a splní očekávání společnosti, umění by se od dob jeskyních maleb příliš nevyvinulo. Pochopila jsem, že odhodlání přináší víc ovoce než sebekritika. Moje romány se určitě budou líbit jedněm a jiným ne. Jak se s tím vyrovnám, ještě nevím. Ale na absolutní talent už nevěřím, pouze na touhu tvořit. Pokud jí v sobě někdo má, neměl by se jí snažit ututlat, ale vesele malovat, tančit, zpívat, kutit, psát… Ať už pro sebe nebo pro jiné, amatérsky či profesionálně.
Psaní vyžaduje spoustu trpělivosti. Z vašeho životního příběhu ovšem jasně vystupuje určitý neklid, touha poznávat nové, učit se novým věcem i kulturním odlišnostem. Jak se vám při vašem životním stylu daří nacházet ty chvíle osamění a uzavření se do sebe, abyste mohla plně přemýšlet nad rozepsaným příběhem?
Občas jsem neposedná, upovídaná a zvědavá, ale ještě častěji jsem zalezlá doma nebo v knihovně, pohroužená do práce a v naprostém klidu. Náš životní styl možná působí nabitě, protože střídáme země a cestujeme, ale to není každý den. Máme poměrně běžnou rutinu. Přes týden pracujeme, o víkendech vaříme, staráme se o naše rostlinky, zajdeme si na procházku. Vedeme takový nenormální, a přitom zcela normální život. Jak už jsem řekla, nerada začínám několik velkých projektů najednou, dvě paralelní práce bych asi nezvládla – to není otázka soustředění, spíš sil a stresu. Ale za poslední rok jsem se přesvědčila, že i v pohybu si umím na psaní vyhradit prostor a čas – hledali jsme a kupovali dům, pomáhali našim s rekonstrukcí chaty, teď pracujeme na té naší, také jsme trochu cestovali Evropou… nebylo to úplně snadné, ale zvládla jsem při tom všem dotáhnout román do podoby, ve které bude za pár týdnů publikován, a ještě i dokončit nový. Schopnost se soustředit, trpělivost a disciplína jsou mé silné stránky.
Napadlo vás v začátcích tvorby, že by vaše knihy mohly být úspěšné?
Předpokládám, že všichni doufáme v úspěch. Když píšu, dělám to s láskou a odhodláním, a nemyslím při tom na ovace, literární ceny a televizní talk show. Chci předávat příběhy, které se kolem mě rojí, podílet se na tvorbě kvalitní literatury, přiživovat zvědavost a zvídavost, pěstovat třistastránkovou trpělivost, probouzet v lidech ten překrásný hřejivý pocit, který ve mě probouzejí romány jiných autorů. Ještě zdaleka nejsem ve fázi, kdy by mě psaní mohlo živit, ale až k tomu dojde, budu se považovat za veleúspěšnou. Nobelova cena bude už jen třešničkou na dortu!
Máte pocit, že můžete čtenářům předat něco nového, něco, co před vámi ještě nikdo neudělal? A řeknete nám, prosím, co to je?
O inovaci za každou cenu neusiluju, ostatně ani v knihách druhých ji nevyhledávám. Chci vyprávět kvalitně, poutavě, chytat čtenáře za srdce dějem, postavami a jazykem, ne nezbytně originalitou. Řekla bych, že když se autor snaží tvořit tak, aby publikum šokoval něčím novým, nebo pokud mu zaleží hlavně na popularitě, většinou to není moc povedené. V umění novoty přicházejí samovolně a úspěch je přirozeným vyústěním poctivé práce, ne prvotním cílem. Mé příběhy jsou doufám neobyčejné, má tvorba se ale řadí mezi klasické romány. Za výjimečný (i když ne unikátní) bych snad mohla označit fakt, že se jako česká autorka vžívám do nečeských postav. Snažím se, aby vše bylo autentické. Brazilce ponoukám k brazilskému způsobu přemýšlení a vyjadřování, Holanďanku na cestách se snažím vybarvit tak, aby byla skutečnou evropskou dívkou své generace, vyvaruju se toho, abych situace a zápletky tvořila z pohledu „gringa“. Ale svůj původ, reference a mentalitu nezapřu, a oproti překladové literatuře, moje tvorba je do morku kostí česká, čtenář to určitě pozná.
Zatím se tedy držím tradice, ale kdoví, to nejrevolučnější u mě možná teprve přijde. V pomyslném počítačovém šuplíku mi sedí román, který je jiný, zcela jiný. Mám napsanou asi třetinu, včetně finální scény (ta co se zrodila v autě). Nápad, námět i první kapitoly začaly docela klasicky, ale pak se to jaksi zvrtlo. Bohužel nemůžu říct jak, byl by to spoiler. Projekt spatří světlo až za pár let, je to běh na dlouhou trať, ale věřím, že stojí za to. Zatím píšu v angličtině, ale to se může změnit, přece jen jsem si nejjistější v rodném jazyce.
Máte nějaký svůj vzor? Ať už jde o spisovatele nebo jiného umělce, který měl na vaši tvorbu vliv?
Celý literární svět je mým vzorem, všichni autoři učiteli. Semináře a kurzy určitě nejsou k zahození, ale alfou a omegou spisovatelského vzdělávání je psaní a čtení. A já čtu. Sice pomalu, zato hodně a vášnivě. Miluju Wilda, Balzaca a Zolu, Zabijáka jsem četla dvakrát a určitě ne naposled. Tajně doufám, že až budu velká, budu psát jako John Irving. George Orwell je pro mě Bůh – číst Barmské dny, a přitom stát před britským klubem, kde se děj odehrával, to je můj recept na vskutku neobyčejný zážitek. Mezi historickými romány mám nejradši úžasnou vypravěčku Sarah Waters, v Čechách Ludmilu Loukotkovou. Hodně mě inspiruje magický realismus Garcia Márqueze, Jorge Amada a Salmana Rushdieho, také jsem ho objevila ve vynikající české knize Teorie podivnosti. A samozřejmě z mé generace, kdo by nebyl u vytržení z paní Rowlingové, nejen za to, co napsala, ale i za čtecí renesanci, kterou mezi mladými lidmi svým dílem způsobila. Děti kvůli ní stojí fronty na knihy! Kundera, Houellebecq, Frýbová, Towles… je toho moc. Každý z těchto autorů mě něco naučil. Vystudovala jsem dějiny umění a sama také tvořím, takže i mezi malíři mám spoustu vzorů, bylo by to na další odstavec. Mimochodem, ilustrace Města nad městem jsou mé vlastní. To se možná ještě vztahuje k předchozí otázce: spisovatelka a ilustrátorka v jednom, to je asi docela originální.
Závěrečná otázka se nabízí sama. Můžete nám stručně přiblížit, o čem je vaše kniha Město nad městem? Z předchozích odpovědí jsem pochopila, že plánujete ve své tvorbě pokračovat.
Město nad městem je mnohovrstevný román se spoustou různorodých příběhů ze současnosti a minulosti. Je o hledání životního cíle, o vztazích a nevysvětlených, promlčených událostech, o cestě za štěstím a láskou. Hlavní postavou je mladý architekt Marco, kterého ze zajeté koleje vytrhne profesionální rozčarování, a o pár let později, když už si myslí, že si udělal jasno, přichází nenadálá otcova smrt. Marco tápe, ale záhy mu dojde, že se nenachází uprostřed nerozhodné prázdnoty, ale naopak v klíčovém okamžiku svého života. Jeho kroky řídí jakási neviditelná síla, možná intuice, možná osud, a on se rozhodne mu důvěřovat. Hledá jednu věc, a přitom nachází zcela jinou. Francisco, pamětník čtvrtě Santa Teresa v Riu, je další důležitou postavou a naším průvodcem po Brazílii uplynulých dob. Jak už název napovídá, i místa se stávají důležitými protagonisty děje. Nejen Santa Teresa se svými klikatými uličkami a starobylým barem Empório, ale i masivní a nelítostné São Paulo, česká Batatuba, krásná a tajuplná vila Oliveirů, přístavní Paraty. Všechna tato místa vyprávějí, jsou svědky uplynulého a záchytnými body pro současné. A ano, v psaní pokračuju. Druhý román je hotový, právě ho edituju. Třetí příběh v angličtině ušel asi třetinu cesty, další dva náměty čekají v podobě podrobné synopse na zpracování. Jednou se pustím i do románu inspirovaného našimi rodinnými příběhy, ale prozatím si na to netroufám. Někdy je těžké se od fikce distancovat – vzít si za inspiraci vlastní rodinné příslušníky úkol neusnadňuje.
Děkuji za rozhovor.
S Lucií Brejšovou si povídala Jana Brandtlová, autor na Tvoje místo.
