Pohádky k dětství patří. Bez dohledu rodiče se ale stanou jen vatovou výplní a přestupním můstkem mezi odchodem do školky a večerkou. Vyždímejte z nich maximum a posuňte dítě zase o kus dál.
Stále dokola
Kolem dvou let věku začínají děti skládat první krátké věty a rozumět emocím a gestům. Samy se zabaví a u televize by nejradši strávily celý den. A tak jim s dobrým úmyslem pouštíte jednu pohádku za druhou. Poskakují, fandí, rozeznají dobro a zlo, drží palce trpaslíkům a zahání čarodějnice, šklebí se na draky a utíkají za roh, když se objeví příšery. Rodiče se nepokrytě radují, jak jejich dítě obratně reaguje a vnímá, co se kolem něj děje. To ale neznamená, že je bezúdržbové. Naopak. Jak se dítě vyvíjí a roste, je si při mluvení jistější. Sledování těch samých pohádek mu tedy neprospívá, nikam ho neposouvá. Jen umí lépe vyjádřit tu samou myšlenku jako před půl rokem. Nadšení tedy bylo – drazí rodiče – mírně předčasné.
Na jednu stranu byste měli čas od času nechat dítě tupě zírat na televizi a dát mu prostor, aby vše, co se tam odehrává, zpracovalo po svém. Ono lelkování a vydechnutí potřebujeme občas všichni. Na druhou stranu myslete na to, že bez vaší pomoci, že malí rozumbradové nepohnou z místa a zabřednou v tom, co jim mentální úroveň dovolí.
Pomocná ruka
Dítě vcelku snadno pochopí, co je dobro a zlo. Brojí proti převlečené královně s otráveným jablkem a odhalilo, kdo chce Popelce pomáhat a kdo ublížit, odrazuje Karkulku od odvážné výpravy skrz les a varuje Jeníčka s Mařenkou před loupáním perníčku. Tím ale jeho krasojízda končí. Jen těžko by dokázalo zajít do detailů. Učí se nápodobou a staví na tom, co mu ukážete. Sedněte si a projděte si celý příběh společně. Pozor, i to má ale svá pravidla.
Musíte se totiž vcítit do dětské duše a plně přijmout to, co je pro malé pozorovatele zásadní. Bedlivě pozorujte, které pasáže dítě chápe. Jakmile jen sleduje děj, s největší pravděpodobností se ho snaží rozluštit. A právě tam přichází vaše chvilka slávy. Pokládejte jednoduché otázky tak, aby na ně dítě umělo odpovědět. Tvořte takové dotazy s odpovědí „ano nebo ne“. Navazujte na děj, neprozrazujte příliš, neodbývejte vše automatickou formulí, buďte zapálení, mějte pochopení i pro ten nejjednodušší příběh.
A především se nevysmívejte. Přijde vám komické, že každý princ se objeví na bílém koni? No a co. Jde o klasiku, která k pohádkám zkrátka patří. Stejně romantické komedie a usmiřování v dešti nebo apokalyptické filmy a téměř nesmrtelní hlavní hrdinové. To je přece také na pováženou. Respektujte svoje děti a přijměte to, čemu zrovna věří. Bylo by jim ale dost možná upřímně jedno, kdyby se princ objevil na poníkovi nebo praseti na vodítku, jde o lásku, o ten polibek, o dobrý konec. A to chtějí s vámi sdílet.
Mezi řádky
Na obranu rodičů je třeba říct, že ne vždy je asistence u pohádek jednoduchá. Ne všichni zvládnou komentáře a uvažování na úrovni dítěte bez toho, aniž by vnášeli nadsázku a výsměch. Je to přirozené. Dospělí jsou zkažení a neumí projevit ryzí emoce. Pošpinila nás realita a životní zkušenost. Děti ale o ten kouzelný proces, kdy věří, ošidit nemůžete.
Vypněte televizi a vezměte do ruky knížku. Najděte si pohodlný kout, zachumlejte se do deky a ponořte se do příběhu. Popisujte obrázky a měňte hlas, gestikulujte, objímejte se, bojte se, plácněte si na dobrý konec. Slova vám usnadní cestu, abyste celou pohádku prožili naplno. A díky emocím, které přirozeně procítíte, si dítě nové informace zapamatuje mnohem snáz než při sledování televize a konečně se posune dál. Je to tak. Média a technologie jsou fajn, nápomocná a v dnešní době nepostradatelná, ale sílu knih nic nepřekoná.
Autorka při tvorbě článku využila svých vlastních znalostí problematiky.
