Odchod blízkého člověka zažije během svého života většina lidí. Někdy je smrt očekávaná, jindy je ztráta náhlá. Vždy nám však pomůže projít si tím s otevřeností, nechat vše odplynout a nic v sobě nedržet. Jen si to musíme dovolit.
Téma, o kterém se nemluví
Odchod blízkého člověka je téma, o kterém se ve společnosti stále příliš nemluví, je považováno za tabu nebo je na ně nahlíženo jako na něco velice negativního. O to silnější je tento postoj, pokud se odchod týká mladého člověka. Ať už skrze nehodu nebo z vlastního rozhodnutí. Pokud si vezme život mladý člověk, je situace nejtěžší pro jeho blízké, kterým mnohdy reakce okolí spíše přitíží, než pomůžou. Lidé přichází s nepochopením, nepřijetím, odmítnutím pozůstalých, vyhýbají se jim. Oporou jsou nejvíce ti, kteří se sami s něčím podobným setkali, často i lidé, kteří nám do té doby nebyli blízcí a projdou naším životem v momentě, kdy nám mohou nabídnout svou oporu.
Záplava emocí a pocitů
Někdy je odchod nečekaný. Náhlý. I když zpětně si uvědomíme, že jsme to mohli tušit. Pokud se někdo rozhodne odejít, často si tak zvolí předem.
Jako sestra, která tu zůstala, jsem měla pocit odpovědnosti nejen za ni, ale i za mámu. Neustále se mi honilo hlavou, že jsem tomu mohla zabránit a viděla zpětně všechny ty momenty, kdy jsem si mohla něco uvědomit. Také jsem cítila obrovskou úlevu, že se sestra přestala trápit a byla jsem na ni pyšná, že dokázala odejít, když si to tak sama přála a z toho pramenící pocity viny, že se takhle cítím.
Přes to všechno jsem už ten den seděla na zahradě v absolutním pocitu klidu.
Otevřenost jako stěžejní bod
Moje štěstí bylo, že jsem se pár dnů před tím vrátila z týdenního meditačního pobytu, kterým jsem uzavřela dlouhou vyčerpávající životní kapitolu. Cítila jsem se ukotvená sama v sobě a především otevřená. Všechny pocity a emoce jsem nechala jen proudit, pozorovala je. Věřím, že kdybych tehdy odjela sama na týden do přírody a byla v tichu, s otevřeností bych si tím prošla během krátké doby.
Namísto toho jsem zůstala s rodinou a pomáhala se zařízením pohřbu. Snažila jsem se být oporou a potlačila vlastní potřeby, které jsem si tehdy ani neuvědomila. Nebyl to sestřin odchod, co mne semlelo. Byla to reakce příbuzných a blízkých přátel, kteří se k celé události stavěli jako k tragédii. Sama jsem do sebe převzala jejich energii a trápila se spolu s nimi.
Když se lidé kolem mne ptali, bylo prakticky nemožné předat jim svůj pohled, vysvětlit, že respektuji její rozhodnutí, že byla a stále je svobodnou bytostí a měla na to právo. Byly to především moje neprožité momenty s ní a emoce, které mne bolely. Můj vlastní sobecký pohled, že to já s ní už neprožiji žádné společné okamžiky.
Její samotný odchod nebyl ani pozitivní, ani negativní. Prostě tu byl. A s odstupem času jsem dokázala uvidět i to krásné, co mi přinesl.
Autorka článku čerpala z vlastních prožitků.
