Ztráta blízkého člověka není nikdy jednoduchá. Stále je to však životní zkušenost jako každá jiná, která je sice často provázena bolestí, ale zároveň nám toho dokáže také hodně nabídnout. Stačí se tomu otevřít a nebránit se jít životem dál, osvobozena a posílena o vše krásné, co se mi nabízí.

Odchod blízkého člověka přináší i to krásné

Ve chvíli, kdy odezněla největší bolest, uvědomila jsem si, že mi sestřin odchod přinesl také spoustu krásného. Zní to neuvěřitelně, ale i ve smrti blízkého člověka se pro nás skrývá často něco, co náš život obohatí a posune nás to kupředu. U mě to byla řada drobností, která odpadla. „Problémy,“ které se najednou staly banalitami a přestaly mne tížit. Připadala jsem si svobodnější, uvolněnější, měla jsem pocit, že můžu vše. Začala jsem si více vážit obyčejných chvil, začala jsem vidět krásu kolem sebe, přestala jsem se zlobit na blízké lidi a pustila ze sebe řadu dosud nevyřešených konfliktů a domnělých křivd.

Uvědomila jsem si, jak tenká je hranice mezi tím, čím se necháme v životě strhnout a tím, co sami vědomě tvoříme. Začala jsem tvořit přesně to, co jsem si přála.

Odchod blízkého člověka přináší i to krásné

Hodně se mi otevřel také nový pohled na svět. S meditacemi jsem v té době teprve začínala a tato zkušenost prohloubila můj odstup od všeho, co se mi dosud v životě stalo a o čem jsem měla pocit, že se mi děje ze strany samotného života. Nenacházela jsem v sobě nic, o co bych přišla a co bych mohla označit za něco, bez čeho nemohu žít. Život šel dál, pouze byl teď jiný. Chyběl v něm jeden blízký člověk, kterého jsem však vnímala silněji, než dřív. Stále tu byla s námi.

Co bych dnes udělala jinak

Věřím, že tehdy vše proběhlo, jak mělo, ale dnes bych udělala některé věci jinak.

Tradičně se pořádá rozloučení co nejdříve, aby bylo možné naposledy dát sbohem také fyzické schránce člověka. V prvním týdnu, kdy sestra odešla, jsem vnímala zařizování pohřbu jako něco, co mne zaměstnává a nedává mi prostor se trápit. Zpětně mám pocit, že jsem podvědomě všechno to trápení přebírala především od lidí kolem mne. Byla jsem senzitivní a neuvědomovala si, co vše do sebe přijímám. Zařizování pohřbu nezaměstnávalo pouze mé vlastní pocity, ale také vše, co ke mně přicházelo z okolí.

Zpětně si myslím, že jsem měla celý týden především truchlit a dopřát si pro sebe tolik času, kolik jsem potřebovala. Namísto toho jsem vycházela vstříc očekávání ostatních. To, co ve mně potřebovalo dostatek prostoru a času, aby mohlo odplynout, jsem v sobě uzavřela a následně to ke mně postupně přicházelo po dobu dalších skoro dvou let. Mohla bych říct, že to tak bylo potřeba, ale také si silně uvědomuji tehdejší prostor pro to, abych tím prošla zcela odlišně.

Ztráta blízkého člověka není nikdy jednoduchá, ale vždy bychom si měli dopřát vše, co v daný moment potřebujeme bez ohledu na to, jak se to bude jevit našemu okolí. Je jen na nás, jak se v tom budeme sami cítit, zda to přijmeme s otevřeností a láskou nebo se budeme trápit spolu s lidmi kolem nás.

Není to o vynechání smutku a bolesti, ale o jejich přijetí a uvědomění si, že to není konec. Pouze jsme se tu na čas setkali, abychom mohly jít každá dál svou vlastní cestou, než se opět potkáme.

Autorka článku čerpala z vlastních prožitků.