A žili spolu šťastně až na věky. Ano, přesně tak končí většina pohádek. A přesně tahle slova znějí v hlavě čerstvým novomanželům. Ale jak je to doopravdy? Jak ustát nástrahy všedních dní a udržet balanc mezi partnery? Je lepší vydat ze sebe všechno a vyložit karty lásky nebo city dávkovat postupně podle toho, jak si protějšek zaslouží?

Vítěz a poražený

Téměř šedesát procent manželství se rozpadá. Hrozivé číslo, které dává lásce na frak. Není výjimkou, aby se svazek rozpadl už po pár měsících. Kde je snaha muže a ženy a naplnění slavného – v dobrém i zlém? Kam se vytratily niterní pocity a hovory o spřízněné duši? A právě tady je živná půda pro úvahy, že příliš lásky vztahu škodí. Vítězí zpravidla ten, kdo vsadil na emoční rezervy a nedal všechno všanc. Možná náklonnost cítí, ale úzkostlivě si ji chrání. A pak – u soudního řízení – má navrch.

Nabízí se otázka, je-li vztah, který není založený na upřímnosti a spontánním procítění, životaschopný. Může partnerství, kde vládne kalkul, manipulace a systém citového odměňování být šťastné? Ano. Ale nedostane se vám ničeho navíc, žádné bonusy, hřejivé pocity, bezelstná radost, spiklenectví. Ta kouzelná omáčka okolo, která umocňuje pouto, vám bude navěky cizí. A dost možná se časem proměníte v kokon. Uvnitř bude tepat srdce, na pohlazení ale bude čekat marně.

Ochranný mechanismus

Na jedné straně budí takový přístup k mezilidským vztahům četné pochybnosti, na druhé je třeba připomenout, že úměra mezi investováním lásky a rizikem zklamání se nedá obelstít. Možná ti, kteří s projevy lásky šetří, jen chrání vlastní duši před zradou a bolestí přicházející při nevěře, podvodu nebo rozpadu manželství a svazku. Je přirozené, že ten, který je ve vztahu naplno a v maximální možné míře důvěřuje a dává do soužití všechno úsilí, včetně citů a pout, je krachem nebo krizí dotčený mnohem víc.

Je tedy člověk, který se na vztahu podílí s emoční rezervou v lepší pozici, protože není ovlivněn vřelými city a napojením typickým pro hlubokou lásku? Možná. Výhodu může zúročit i na samém sklonku manželství (nebo jiného vztahu), kdy si mnohem snáz přizná konec jedné éry, umí na věc pohlédnout racionálně a s odstupem, řešit nastalou situaci bez přehnaných emocí, teatrálních výstupů, výhružek a směšných gest.

Je to paradox, pro který není pragmatické vysvětlení. Celý život jsme posedlí láskou, hledáme ji, toužíme po ní, vyžadujeme ji, rozdáváme ji a chceme v jejím opojení prožít celý život. A pak před sebe postavíme nepřekonatelný mantinel, kterým dáme jasně najevo, že i ta zpočátku nebetyčná láska bez limitů má své regule. Problém ale nepředstavuje manželství ani tíha závazku, rutina nebo shon.

Člověk jako příčina

Kamenem úrazu je očekávání. Jakmile totiž jednotlivec nedostane to, co si vysnil, nemá potřebu snažit se, chybí i pevná vůle, víra, dostaví se strach z vyčlenění. Rozvod je běžnou součástí našich životů, manželství už dávno není vnímáno jako závazek na celý život. Lidé se smířili s pomíjivostí, s proměnlivostí lásky. A změna životního statutu a postoje už nepředstavuje potupný cejch. Pohodlnost v kombinaci s minimálními nároky na život stojí za tím vším.

Vůči lásce jsme otupěli a otesali ji až na kost. Jako by její rozdávání způsobovalo bolest. Vztah může mít tisíce podob, ale ten s nepoměrnými dávkami lásky patří mezi ty nejtoxičtější. Oháníme se pragmatismem, smutnou realitou, tíhou závazků a úděly doby. Chceme být spontánní, sebrat se, prodat dům a za vydělané peníze procestovat svět. Seznamovat se s lidmi a stát se nezávislými. A na druhé straně se svazujeme pravidly a nastavujeme restrikce tam, kde nemají co dělat. Nemá smysl hrát si na volnomyšlenkáře, buďme nomády ve své vlastní duši.

Při tvorbě článku autorka využila svých vědomostí, zkušeností a veřejně dostupných informačních zdrojů.