Mozek. Jeden z klíčových orgánů v lidském těle. Bez něj to zkrátka nejde. Je až k pousmání, že tvoří pouhá dvě procenta tělesné hmotnosti a vláčí s sebou takovou hrudku zodpovědnosti. Kam až sahají jeho schopnosti a kapacity?
Hra na city
Dlouho se věřilo – a často tomu tak stále je, že většina lidí využívá jen deset procent mozkové kapacity. Vznikl tak jedinečný prostor pro fabulace, že když se člověk zapře, může časem získat superschopnosti, moc, bohatství a spoustu dalšího. Nesmysl nad nesmysly. Všechno rozpoutal americký psycholog William James, který rád mluvil o skryté mentální síle. Stranou nezůstal ani legendární Albert Einstein, který se tak snažil vzdálit od průměrných smrtelníků a chtěl vyzdvihnout svůj vlastní intelekt. Dnes už je takový názor většinou přežitý. Přiživují ho jen rozdíly v tom, co kdo ví, jak pracuje s informacemi, se vzděláním a rozumem. Desetiprocentní hranice je ale spíš k smíchu.
Neustálé proměny
Nemá smysl řešit, co všechno má mozek pod palcem. Nervy, komunikaci, pohyb, vnímání skutečností, emoce. Tím nejzmiňovanějším je ale něco úplně jiného. Paměť. Schopnost centrální nervové soustavy schraňovat informace, tvořit zkušenosti a vštěpovat si reakce a procesy chování. Během života umí člověku připravit spoustu potíží i milých překvapení. Nevěříte?
Představte si tříleté dítě. Je milé, upovídané, zvídavé. Neunavitelné. Dává rodičům zabrat fyzicky i psychicky. Stačí si vzpomenout na tu jejich přebystrou paměť, kdy v hlavě nosí i ty nejmenší detaily. Slibovat jen tak pro to, aby byl na chvíli klid, se rozhodně nevyplácí. Mozek jede na plné obrátky a vjemy kolem sebe nasává bez sebemenší námahy. Bohužel to tak nezůstane dlouho.
A pak přijde nástup do školy. Fantazie se utlumí a dětské myšlenky nemají tolik prostoru. Značná část dne je řízená a mozek se musí přizpůsobit. Změní se asociace, změní se způsob vyjadřování. Na základní škole, na střední, na univerzitě. Čím je člověk (a mozek) starší, tím hůř vstřebává informace a dokáže je zasadit do fantaskního světa. A tak kolem pětadvacátých narozenin vkročí do života člověk pragmatický a částečně nudný.
Není divu, že může být mozek tou dobou už otupělý. Ano, člověk toho zná dost, už něco zažil, natloukl si nos a pyšní se mnoha úspěchy, vydal ze sebe maximum, má za sebou zrady a zklamání, rozhodnutí z rozumu i impulsivní volby, na které by radši zapomněl nebo za ně naopak bude navěky děkovat. Model jeho chování a smýšlení je ale pořád stejný. Jen se přizpůsobuje tomu, co se kolem něj děje. A aplikuje na šrumec to, co důvěrně zná. Z toho jasně vyplývá, že systém myšlenek se neustále opakuje a mozek může ustrnout.
Příliš mnoho informací?
Právě v tu dobu ale může přijít i druhý extrém. Pokud je informací moc a například ženy mimo rutinní práci v administrativě chodí cvičit, musí řešit nemoci svých rodičů v penzi, dodržovat přísnou dietu kvůli potravinovým alergiím, s dítětem praktikovat Vojtovu metodu, po večerech doučovat hru na klavír, řešit oddlužení a být partnerkou pro svůj protějšek. Tam se totožný model na všechny aspekty života pochopitelně použít nedá. A tak mozek jede na plné obrátky a div se z něj nekouří. Jeho volná kapacita se rapidně zmenšuje a riziko, že dojde k nárazu na limit, nebezpečně stoupá. Má mozek neomezený „prostor“? Nebo umí říct dost? Ani jedno, ani druhé. Ale začnete zapomínat, trpět na bolesti hlavy, třes končetin, osypky a výpadky menstruace. Mozek totiž sám o sobě neumí komunikovat přímo s člověkem, neumí mu poslat zprávu, že už toho všeho má po krk.
Ale přes signalizační systém, který je propojený s celým tělem, začne rozesílat nenápadné zprávy, že tempo je dlouhodobě neudržitelné.
Autorka při tvorbě článku využila svých vlastních znalostí a zkušeností.
