Montessori pedagogika – jedni ji zatracují a dokáží o ní mluvit jen s opovržením, druzí na ni nedají dopustit. Přestože je v našem prostředí provozována už mnoho let a v Česku máme hned několik desítek základních i mateřských montessori škol, velké procento lidí vůbec netuší, o jaké principy se v montessori výuce jedná.
Zakladatelkou této vzdělávací metody je italská lékařka Maria Montessori, která jako první žena v historii vystudovala medicínu na univerzitě v Římě. Kromě toho se ve své praxi hodně věnovala dětem, které se snažila vést k samostatnému rozvoji. Uvědomila si, že nejsou schopné delší dobu se soustředit na jednu činnost, pokud nemají vhodné podněty.
Důraz na stimulující prostředí
Její metoda tedy poskytuje dětem stimulující prostředí, v němž má každý prvek svou funkci, čímž napomáhá rozvoji dítěte. Montessori třídy jsou smíšené, což má pozitivní vliv na rychlejší socializaci, a vzájemný respekt. Prostředí, které je předem jednoduše připravené, podporuje děti v samostatnosti a ve svobodném výběru aktivity, která by neměla být přerušována žádnými jinými podněty, ani pedagogem. Ten zde zastává funkci jakéhosi průvodce nebo rádce, nikoliv učitele v tradičním slova smyslu, na jaké jsme zvyklí z klasické výuky. Dětem nechává volnou ruku jak ve výběr aktivity, tak v řešení určitého problému, v podstatě jim pouze nabízí vhodné postupy a snaží se je motivovat k dokončení vytčeného cíle.
Výchova k samostatnosti a zodpovědnosti
Děti pracují samostatně nebo v menších skupinkách vlastním tempem, práci je ale nutné dokončit. Pro každého žáka je připraven týdenní a měsíční plán, je však na dítěti, jak si práci rozvrhne. Každý se tak posouvá dopředu ve svém vlastním rytmu a není tak srovnáván s ostatními, třeba nadanějšími dětmi, což může být někdy velmi demotivující. V tomto způsobu výuky jsou děti vedeny k sebehodnocení a zároveň nejsou klasifikovány známkami, ale slovně.
Vlastní pravidla i řešení problémů
Důraz je kladen také na vytváření zdravých a harmonických vztahů mezi dětmi a podporují se vztahy dětí s rodiči, což je jistě cílem všech vzdělávacích institucí, ovšem v tomto případě si děti samy vytvářejí pravidla vzájemného soužití a při jejich porušení jsou vedeny k tomu, aby navrhly konstruktivní řešení.
Stejně tak dokáží pracovat s chybou, která je nedílnou součástí výuky. Stávají se tak zodpovědnými za proces vlastního vzdělávání a budují zdravé sebevědomí. Všechny výše uvedené principy vedou děti nejen k samostatnosti a zodpovědnosti, ale také ke kritickému myšlení. Na každém způsobu výuky se jistě dají najít pozitiva i negativa, je však na každém z nás, aby si udělal vlastní obrázek.
Při tvorbě článku autorka využila svých vědomostí, zkušeností a veřejně dostupných informačních zdrojů.
