Pokrok je většinou ku prospěchu. Příkladů z minulosti jsou stovky. Bohužel existují výjimky, které potvrzují, že ne vždy se dá jít tou stejnou cestou a uplatňovat totožné pokrokové postupy. Zemědělství je toho důkazem.

Na dřeň

Žijeme v době, kdy chceme ze všeho dostat maximum. Ze vztahu štěstí, ze zaměstnání peníze, ze spánku odpočinek, ze cvičení svaly a váhový úbytek, z cestování zážitek. Dalo by se pokračovat nekonečně dlouho. A ze zemědělství úrodu. Jenže stejně jako si v tréninkovém plánu musíte občas naordinovat volno a den na regeneraci, aby svaly nabraly dech a tělo nebylo v permanentní tenzi, musí i půda mít čas jen pro sebe, kdy se jí nebude nikdo snažit vyplenit a zneužít.

Má se za to, že příroda a půda vydrží všechno. Tak dlouho se ale bude člověk pokoušet překročit limity, až mu protistrana dá jasně najevo, že je konec. A pak nezapláčou jen spotřebitelé, ale i zemědělci a stát. Všichni zúčastnění dostanou přes prsty. Nebude to výstraha ve stylu „začni se ke mně chovat jinak“, ale výpadek, kdy jediné možné východisko bude postavit se zase na startovní čáru a vzít to všechno od základů.

Za pět minut dvanáct

Už přes tři a půl tisíce odborníků z celé Evropy zvedlo ruku pro okamžité změny přístupu k zemědělství. Dnešní forma je toxická a ubližuje tak moc, že stopka přijde ze dne na den, bez varování. Na druhou stranu si to lidé zaslouží. Signálů, které jasně ukazují na chatrný stav půdy, je nespočet. Jen je umíme elegantně odsunout stranou a zpochybnit skutečnost.

Máme ještě čas?

Těžko říct, kolik času ještě zbývá. Přinejmenším o polovinu méně, než si nalháváme. Stačí zpomalit a rozhlédnout se kolem sebe. Jeden měsíc zasejete a o kvartál později sklízíte. Vše je jako podle pravítka, tak akorát dlouhé i bachraté. Zvířat je pomálu a ta, co zbyla, jsou zmatená a dezorientovaná, hladová a agresivní. Aby ne, po té chemikáliemi nadupané stravě. Chybí rozmanitost a přirozenost.

Někdo bije na poplach, že máme jednu z poslední šancí něco změnit. Další ale už dávno zlomili hůl a nedoufají, že by se mohl stát zázrak. Půda je vyživená, chudá, zranitelná a na pokraji sil. Žádná pečující „procedura“ jí nepomůže. Možná tak pár let odpočinku, kdy necháme lány zarůst a kola zemědělských strojů se jí vyhnou obloukem. Je to ale reálné? Nejde o člověka, ten má pro to pochopení, ale peníze ho vtáhnou zpátky do hry. Vždyť na pohled to pole vypadá pořád stejně. Jako člověk s depresí. Při letmém ohlédnutí nezaznamenáte rozdíl, chce to bližší prozkoumání. Není se tedy čemu divit, že je otázka „zdravé půdy“ lidem jedno.

Příliš rychlá doba

Příliš rychlá doba na to, aby se člověk zaobíral detaily, aby si vyčlenil čas. Půda. K pěstování, k zemědělství, k výdělku.

Čím víc ale zavíráme oči, tím odolnější je půda vůči snahám člověka a je třeba nasadit silnější pesticidy a další „chemické šmakulády“, tím více úskočná jsou zvířata, tím méně lze z půdy vykřesat. Nevydá ze sebe tolik, abychom mohli udržet stejný objem produkce. A tak nasadíme silnější zbraň – logicky – v podobě postřiků a hnojiv. Sami si tak ale podřežeme větev, na které si hovíme. Zničíme půdu – to přirozeně nejkvalitnější podloží vůbec – a srazíme kvalitu na minimum. Vypadá to, že se ve finále potrestáme sami, jen škoda, že příroda za to zaplatí stejně jako my.

Nic proti pokroku, je to jedna z podstat bytí, ale všeho moc škodí a parazitují-li lidé na základních procesech, brzy se začnou stahovat mračna.

Autorka při tvorbě článku využila svých vlastních znalostí a zkušeností.