Máma je stavební kámen rodiny. Bez ní by se to jen těžko obešlo. Pak se ale stane, že ji ostatní přestávají vidět jako takovou a berou ji pouze jako pevnou součást „projektu“. A kolečko výčitek, hádek, osočování a ultimát začíná. Utněte to radši hned v začátku.

Máma, srdce rodiny

Máma, táta, děti. To je nejužší jádro. Měl by mezi všemi zúčastněnými panovat respekt, pochopení, láska, vřelé přijetí. A na první pohled to tak skutečně je.

Všichni se mají moc rádi, tráví spolu čas, smějí se, užívají si společné chvilky. V takových momentech by se štěstí dalo nahmatat. Problém je v tom, že jde jen o povrchovou slupku, pod kterou se často odehrává úplně jiný scénář.

Máma je ta, která dala dítěti život.

Máma je ta, která bdí celou noc, vstává a utěšuje.

Máma je ta, která ošetřuje všechny bolístky na těle i na duši.

Máma je ta, která vypráví a provází světem pohádek.

Máma je ta, která se pere jako lvice.

Máma je ta, která má ve dne i v noci hřejivou náruč.

Máma je ta, která vaří ty nejchutnější lahůdky.

Máma je ta, která má nejkouzelnější úsměv.

Máma je ta, která umí mluvit očima.

Pod tíhou požadavků

Máma je všechno. A přece se z ní ve spoustě rodin stává něco, co ji ponižuje a uráží. Ale ona – kouzelná bytost živá z lásky druhých – nemá odvahu vzepřít se a odejít. Nikdo totiž nerespektuje její práva, její nároky, její potřeby. To není druhá kolej, to je zaprášené nádraží v Horní Dolní, kam vlak už ani nejezdí. Zatímco vy si jedete na vlně pohody a neomezeného servisu, zatímco jste ji zahltili povinnostmi a vyvolali v ní pocit méněcennosti, ona trpí.

Můžete to zvrátit? Ano. Nebude to bez bolesti, ale máma opět roztáhne křídla a vykouzlí na tváři úsměv.

Malí divočáci

Na děti se zlobit nemůžeme. Nemohou za to. Neuvědomují si tíhu svých nároků a potřeb. Do značné míry se o ně máma stará s přirozenou láskou. Úkolem těch nejmenších tedy není oprostit se od svých požadavků, ale naslouchat a pomalu začleňovat svoje vlastní povinnosti a převzít na sebe část agendy, aby mámě ulevili.

Je to začarovaný kruh. V mnohém se to totiž odvíjí od správně nastavené výchovy a metod, které ovlivňují pravidla v rámci rodiny.

Možná viníte děti, ale může za to právě a jenom máma. Neumí totiž projevit vlastní vůli a říct, co jí vyhovuje a co už je za hranou, neumí si vynutit dodržování regulí. A to i vůči těm malým a roztomilým špuntům. Co je ale špatného na tom, aby se podíleli na úklidu, odnesli talíře a příbory do dřezu, srovnali si boty do šuplíku, spárovali ponožky nebo po sobě vyčistili umyvadlo?

Táta na vině

Muž. Partner. Manžel. Kamarád. Milenec. Podpora. Můžete ho vedle sebe mít, a přitom vás svírá pocit, že jde jen o další dítě – ale jen s důraznějšími nároky a jízlivějšími poznámkami.

Táta by se v rámci rodiny neměl schovávat ve stínu své ženy, měl by být pro děti vzorem, modlou, ukazatelem dobra a spravedlnosti, ochranitelských pudů a pravidel. Když ale celý den sedí na gauči, horko těžko po sobě setře podlahu v koupelně a s ponožkami hraje kopanou, děti se modely chování naučí, odkoukají je a budou je čím dál častěji a především urputněji aplikovat na vztah s matkou. A jakmile tyto vzorce zakoření, neukřičíte je, nevypohlavkujete, nespasí vás ultimáta ani výhružky.

Máma je možná krkem celé rodiny, ale otěže zdravé atmosféry drží otec.

Ten by se měl z pozice muže chovat uctivě, s respektem a vřelou láskou a dávat dětem příklad toho, jak křehké a citlivé – i přes svrchní vrstvu – ženy jsou. Svým synům tak vnuknou zdravý vztah k něžnějšímu pohlaví a dcerám dají jasně najevo, co za frajera si jednou mají hledat mezi svými vrstevníky. Není to jen o domácí pohodě. Je to investice do kvalitního života vlastních děti.

 

Článek je autorskou úvahou redaktorky – čerpá z její zkušenosti a z dění okolo nás.