Je to pořád dokola. Mezigenerační rozdíly neberou konce a jsou zdrojem mnoha debat a diskuzí. O čem se ale pořád dohadujeme? Že jedni neměli skoro ani na chleba a druzí mají telefon od rána do večera v ruce. Není za tím něco jiného? Možná ano.

Kdysi dávno

Psal se rok 1996 a na svět přišly první vlaštovky generace Z. Za dva roky oslaví třicítku a starším generacím jsou trnem v oku. Mají všechno zadarmo, mohou cestovat a studovat, rodiče jim slouží, nepřičichli k pořádné práci, chodí ustrojení jako vandráci, místo povinností lehárko.

Místo knih telefony, místo brigády natažená ruka pro peníze. Nechtějí pracovat, neženou se za vlastním bydlením, nedýchají pro rodinu, nepěstují vztahy, neodepřou si cestování, nemají soudnost nebo úctu a smysl pro povinnost. Je to tak? Na první a značně povrchní pohled ano. Může se to tak zdát. Když se ale podíváte na to, v jakém prostředí a s vidinou čeho tito mladí lidé žijí a vstupují do života, stanovisko rychle přehodnotíte.

Na straně starších

Pravda. Generace Z má mnohem více volnosti než baby boomeři, kteří zažili mnohá omezení a normalizaci. V tom mají starší ročníky navrch.

Lidé se tenkrát dřeli, byli součástí systému, měli velmi omezené možnosti, jak vystoupit z vlaku a zkusit svou vlastní cestu. Rodina zasahovala do osobních vztahů, limity mělo vzdělání, stejně tak práce. Nehledě na špatné finanční podmínky a sdílené zázemí. Jsou to věci, které si dnes umíme jen těžko představit, generace našich prarodičů nebo rodičů je ale naučená, že tak to mělo být a nějakým způsobem to fungovalo. Právě takové přesvědčení parazituje na schopnosti porozumět si mezi generacemi.

Na straně mladších

Ne všechny rodiny žijí v blahobytu a mohou svým dětem dopřát cokoliv. Takhle to samozřejmě nefunguje. Situace je ale mnohem lepší a při finanční gramotnosti a dobře nastavených pravidlech v rámci rodiny se mají lidé velmi dobře. A to ve smyslu neomezených cest do zahraničí, studia, koníčků, změny práce. To všechno můžeme střídat víceméně bez omezení. Pak ale přijde řeč na vlastní bydlení nebo vlastní rodinu. A to je problém. Proč?

Máte ušetřené miliony?

Bydlení. Ale co za to? Budeme se pinkat od Karviné po Dvořiště, od hranice ke hranici. Jen abychom naneštěstí nevycestovali a nevydali se z peněz. A možná, možná za to jednou dostaneme důchod. Který bude možná průběžně valorizovaný. A možná ne. A možná budeme žít jako chudáci. Ne jako dnešní senioři, kteří si – upřímně – nežijí zase tak špatně. Hodnota peněz prudce klesá a prognózy o tom, jestli jednou bude na zajištění důchodců, nevykukují na světlo. Nebude. A pokud ano, tak jen jako pomocná berlička k vlastním úsporám.

Špetka pochopení

Nedivte se, že mladí lidé cestují, že se po hlavě nevrhají do hypotéky, že mají auto na leasing, že mají svérázné požadavky v práci. No a co? Pokud jim to měsíční rozpočet dovoluje a stojí si za tím, že si vzájemně podají pomocnou ruku, neštítí se práce a menší kolize řeší hned, nemá smysl bát se toho, co bude za čtyřicet nebo padesát let.

Těžko se jim žije s vědomím, že jsou jakousi výplní té černé díry, kdy dotují důchody starších a spoří těm mladším. Ale na ně tou nešťastnou náhodou ze státní kasy nezbylo vůbec nic. Tak to je. A oni se s tím snaží žít. Nejsou nezodpovědní, nejsou rozmařilí. Jen přijali aktuální stav a snaží se z něj vyždímat maximum. Nic jiného v tom hledat nemusíte.

Hledání místa pro život

Celé je to jen o hledání místa pro život. Zatímco vy – starší, chytřejší a zkušenější – jste neměli na výběr a byli drobnou součástkou dobře promazaného stroje, oni vstupují do života a nikdo jim negarantuje pevnou půdu pod nohama.

 

Článek je autorskou úvahou redaktorky a čerpá z dění okolo nás.