Omluvit se může být pro někoho pěkně těžké. A tak si mnohdy vymýšlíme věty, které nejsou ani trochu upřímné.

„Chybovat je lidské, ale odpouštět božské…“.

Každý občas uděláme nějaký ten přešlap a pak se za něj snažíme omluvit. Podle psychologů ale rozhodně není omluva jako omluva. Jsou typy ospravedlnění se, která jsou míněna „od srdce“, a potom tu máme ty formální, které vlastně ani nestojí za řeč, resp. se za omluvu ani nedají považovat. Američané jim říkají neomlouvající se omluva, backhandová omluva nebo fauxpologie. Je to výstižné, protože faux pas to určitě je.

Tyto omluvy používají především slaboši, kteří nejsou schopni přiznat si svou chybu a postavit se k situaci čelem. A že jich mezi námi je, bohužel, ta větší část. Tito lidé nejenže hledají způsob, jak z konfliktu utéct, ale obvykle se taky pokouší shodit vinu na někoho jiného. Dejte si na ně dobrý pozor, protože to můžete být právě vy, komu v ruce zůstane ta špatná karta.

A jak rozpoznáte falešné omlouvače, kteří vás chtějí svou hranou lítostí obalamutit? Pozorně poslouchejte, co a jak říkají. Forma omluvy totiž napoví víc, než by asi někomu bylo milé.

Dvě slůvka

To, že se daný člověk vnitřně s omluvou neztotožňuje (a chybí ona podstatná část, kdy si chybu přizná a omluvu myslí upřímně), poznáte tak, že se vše snaží zlehčovat a bezprostředně za slovy omluvy následuje „pokud“ či „ale“. Dalo by se říct, že jde o polovičaté omluvy, kterým chybí emoční prožitek opravdové lítosti. Příkladem může být: „Promiň, ale já to tak nemyslela.“, „Nezlob se, pokud jsem ti tím nějak ublížil.“ Popřípadě: „Jistě, chyboval jsem, ale nejsem dokonalý. Ty nikdy chybu neuděláš?“

Pozor na to, tyto rádoby omluvy jsou skvělou psychologickou pastí. Místo toho, aby daný člověk přiznal svou vinu, ve finále se jako hlupák cítíte vy sami. A to určitě není férový přístup.

Příliš mnoho slov

Říká se, že omluva, která vychází skutečně ze srdce, nepotřebuje tisíce slov. Stačí obyčejné „promiň“ nebo „omlouvám se“. Naopak lidé, kteří lítost až tak moc nepociťují, mají tendenci věci okecávat. Snaží se vypovědět celý příběh o tom, co udělali a proč to udělali. A ještě lépe, když přidají něco v tom smyslu, jakými nepříznivými okolnostmi či lidmi byli zrovna ovlivněni. Z příběhu nakonec vycházejí vlastně jako oběť situací, za které vlastně vůbec nemohli.

Omílání frází

Není nic jednoduššího, než se schovat za obecné pravdy a fráze. Už to by vás mělo varovat, že to s omluvou nebude až zas tak horké. Každopádně nejde polemizovat s tím, že „nikdo není dokonalý“, „takové věci se prostě stávají“ nebo „katastrofická souhra náhod nebo negativních vlivů“.

Tomuto typu  omluv psychologové říkají pasivní hlas a upozorňují, že jde o chytrý pokus, jak vinu rozmělnit mezi všechny ostatní a pak po anglicku z celé kauzy vycouvat.

Schovávání se za jiné

Tento způsob omluvy nejenže nic nevylepší, naopak může celý konflikt ještě prohloubit. Pokud za vámi přijde někdo s tím, že: „Řekli mi, že se mám omluvit, tak tedy promiň.“, je jasné, že svou chybu zcela odmítá. Takováto nucená omluva je spíše parodií a není divu, pokud vás pořádně naštve.

Neustálá alibi

Tento typ omluv má za cíl působit úslužně a ohleduplně. Ve skutečnosti ale jde o dobře promyšlenou manipulaci. Dotyčný se vám sice za něco omlouvá, ale ve skutečnosti nechce měnit své chování. Naopak si pro něj vymýšlí alibi a vy se ocitáte v pasti, ze které pořádně nemůžete ven a často je jedinou cestou vše přetrpět. Jde o klasiky, které známe od svých kolegů a někdy i svých přátel: „Promiň, že tě s tím pořád otravuju…“, „Omlouvám se, pořád tě zatěžuji svými náladami…“ či „Nezlob se, že na tebe ty problémy takhle chrlím…“.

Rychlé tipy pro rozeznání „leváren“

Opět si vezmeme na pomoc psychology, kteří mají k tomuto tématu jistě co říct. Podle nich existují různá typická slovní spojení, která vás mohou před falešnými omlouvači varovat.

  • „Víš, že…“

Po tomto úvodu většinou začíná sebeobrana hříšníka, který se vás snaží přesvědčit, že to nebylo myšleno vážně. Jeho slova vás mají ukolébat a zmanipulovat, abyste začali pochybovat o tom, kde je pravda. A abyste se cítili vinni, že jste ho vůbec z něčeho podezřívali.

  • „Už jsem…“

Mluvčí navazuje na již vyřčené a stále se opakující omluvy s cílem dotlačit vás k tomu, abyste už za celou věcí udělali tlustou čáru. Jenže ono to není vždy tak snadné…

  • „Je mi líto, že…“

Tady si dávejte pozor, jde o snahu vykličkovat s čistým štítem. Dotyčný chce vyjádřit lítost nad tím, jak se cítíte, ale přebírá zodpovědnost za to, co se stalo? Jistěže ne. Jen to chce mít už z krku a vše ukončit do pohody a smíru.

  • „Myslím, že…“

Tato slova prozrazují určitou nejistotu. Má se dotyčný omluvit nebo nemá? Do omluvy se mu moc nechce – přeci jen, proč se hned kát, když to třeba nakonec vyšumí a omlouvat se nebude vůbec nutné…

  • „No tak dobře, omlouvám se!“

Sami cítíte, že jde o vynucenou omluvu, která je navíc plná vzteku. Nelze očekávat, že by takový člověk svou chybu přiznal sobě, natož ostatním.

Závěrečný tip

Věděli jste, že omluva s dárkem (například v podobě čokolády či květiny) má větší účinnost než jen obyčejné, byť ze srdce míněné a upřímné „promiň“? Obdarovaný má pocit, že dotyčný opravdu chce situaci napravit a na usmíření mu moc záleží. A je to pravda. Pokud si člověk nechce chybu přiznat, těžko bude ještě investovat čas a peníze do nějakého dárku.

Buďte zkrátka obezřetní. Není to příjemné, ale můžete zjistit, že ne každý, kdo se tváří jako váš kamarád, jím opravdu je.

 

Autorka při tvorbě článku využila svých vlastních znalostí problematiky a veřejně dostupných informačních zdrojů.