Co je to vlastně dospělost? Má být definována podle toho, zda je již daný člověk tělesně zralý? A není to příliš úzkoprsé? Každý tuto definici pojímá odlišným způsobem, podle vlastního úhlu pohledu na svět, na život. Dokonce se pohled na dospělost liší i s ohledem na kulturu, která na nás působí. Jak je to ale ve skutečnosti – existuje vůbec nějaká „dospělost“?
Jak dospělost vidí moderní společnost?
Nebylo by potřeba žádných zdlouhavých úvah, abychom přišli na to, že dospělost není definována pouze tělesnou zralostí, ale také tou duševní. Lidé obvykle vnímají dospělého člověka podle toho, jak se chová vůči svému okolí. Začíná ctít své osobní hodnoty, osamostatňuje se, začíná pracovat a dokáže jasně uvažovat – nemá zkrátka již žádné pubertální nápady. Je tomu ale vždycky tak? Jistě jste se někdy u někoho setkali s frázemi: „Ty nikdy nedospěješ!“, „Chováš se jako malý/malá!“. Toto mohou slýchat nejen třicátníci, kteří sotva vpluli mezi dospěláky, ale třeba i padesátníci, co o životě ví mnohem víc.
Dospělost je nastavení mysli
Společnost si vytvořila dokonalý model dospělého člověka, s nímž se obvykle pojí i závazky v podobě plození potomků, uzavírání manželství a podobně. Dospělák je zkrátka pro mnohé konzervativní jedince ten, co už nevymýšlí hlouposti a usadí se. Prostě zapadne do jakéhosi společenského vzorce. Jenže, co když zapadnout někdo nechce? A že takových na světě je! Je pak pro druhé divný? Z toho vyplývá, že dospělost je pouhopouhé nastavení mysli. K tomuto faktu však přispívá i mnoho dalších okolností, jako například druh výchovy nebo prostředí, ve kterém vyrůstáte.
Volnomyšlenkářští rodiče vychovají s největší pravděpodobností volnomyšlenkářského člověka. Někdy se ale i toto může vymknout a potomek je více „dospělý“ než jeho rodiče. Dívá se na svět prostě jinak.
Co dostanete, to také dáte
Pojďme se ještě na chvíli zastavit u již zmíněné výchovy, která je alfou a omegou toho, jaký člověk vlastně z dítěte jednou vyroste. Ono to v podstatě funguje velice jednoduše – to, co skutečně od rodičů dostanete jako malí, také v dospělosti vydáte. A co nedostanete, nemůžete zcela logicky předat dál. Dospělost a vědomí toho, jak se jako dospělák vnímáte, tedy z velké části tvarují právě rodiče.
Emocionálně nezralí rodiče mohou svého potomka velmi ochudit do budoucna a způsobit mu pocit méněcennosti či nízké sebevědomí. Tento člověk pak musí vynaložit mnohem více úsilí, aby skutečně „dozrál“. Jde to, ale je to mnohem složitější.
Být dospělý pro sebe, nikoliv pro druhé
Jak již bylo uvedeno, lidé si vytváří velmi rádi dogmata nebo předsudky. Častokrát říkají: „Už konečně dospěj.“, když se někdo nechová zrovna podle jejich představ. Jenže vědomí „být dospělý“ patří jen a jen tomu dotyčnému člověku. Nelze ho přizpůsobovat rozmarům druhých. Jakmile totiž začnete „být dospělými“ pro někoho jiného, nikoliv pro sebe, dostanete se do úzkých, sejdete z cesty a popřete své vlastní já. Jediným schůdným řešením je tedy naslouchat sám sobě. Jedině vy víte, kdy dospět. A jestli to nebude nikdy – je jen vaše rozhodnutí. Chovejte se tak, jak je vám vlastní. Klidně žijte život s onou dětskou lehkostí a nenechte si ji nikdy nikým vzít.
Autorka při tvorbě článku využila svých vlastních znalostí problematiky a veřejně dostupných informačních zdrojů.
