Jídlo je základní kámen každého dne. Požitek z něj se ale může proměnit v nefalšované peklo, když je bez chuti a šťávy, mdlé a jen tak do počtu. Nákup v supermarketu je, zdá se, předem prohraný boj.
Krok do neznáma
Ještě v devadesátých letech minulého století měl každý svoji malou zahrádku a pěstoval na ní od cibule přes brambory po bulvový celer a papriky všech barev. Byl to standard. Pak se ale otevřely hranice, dostali jsme možnost poznat celý svět, přibylo peněz a lidé na kouzlo domova zapomněli. Ten luxus, kdy můžou jít do obchodu a z nekonečného množství druhů ovoce i zeleniny si vybrat to, co chtějí, je nepopsatelný. Cítí se na výši, noblesní, důležití, bohatí. O to víc, že do košíku jen tak z trucu přihodí pithayu, jejíž název neumí ani přesně vyslovit. Ale můžou. A to je hřeje na duši. Už nemusí řešit, že jim slimáci zaútočili na rajčata nebo prší, voda se nevsákne a cibule zplesniví ještě před sklizní. Ty mrzké problémy už jsou pryč.
Dvacet let se lidé motali v bludu, že si žijí na vysoké noze. Vzdali se zahrádek a ve velkém rozprodávali zavařovací hrnce. K čemu? Aby po dvaceti letech znova ryli zahradu a sháněli se po kopru do okurek? Jako první se projevilo zdražování. Ono kilo rajčat za osmdesát korun je dost. To aby byla slupka ze sametu a semínka ze zlata. Není to ani tak o tom, co si člověk může dovolit, a jestli mu rozpočet umožňuje kupovat drahé potraviny. Znáte-li hodnotu peněz, jen těžko můžete ze supermarketu odjíždět s plným košíkem.
Druhým ovlivňujícím faktorem je kvalita. Čekali jste, že bude plynule stoupat a půjde s dobou? Kdepak. Nabrala úplně jiný směr a „fičí“ dolů už několik let. Kousnete do rajčat a cítíte hrášek. Kousnete do cukety a cítíte školní houbu na tabuli. Chuť se vytratila. A nepomůžete si ani o několik úrovní dražším nákupem v BIO regálu. Možná se konečně chuťové buňky proberou k životu, ale peněženka zapláče.
Začarovaný kruh?
Musíte platit a jedinečné chutě si leda tak představovat. Nebo se se sklopenou hlavou vrátit zpátky k záhonkům a zavařování, k plotně a plánování. Není to potupa. Je to přijetí změn. Dvacet let zpátky měla zelenina ze supermarketu úroveň. Nemuseli jste se jak hladoví čápi na španělských skládkách přehrabovat mezi nahnilými kousky a druh se dal poznat i poslepu podle chuti.
Stačí ochutnat domácí zeleninu. Řepa hraje temně fialovou barvou a je protkaná bílým vzorkem, z rajčat cítíte slunce, ředkvičky pálí až do morku kostí, cibule s tuřínem stejně tak, řapíkatý celer alias „miláček Američanů“ je svěží a šťavnatý. Slovy se ten rozdíl nedá popsat. Po dvou dekádách mdlých jídel je pochopitelné, že nároky jsou směšně nízké a očekávání téměř nulová. Ale ten rozdíl máte na dosah. Stačí popadnout nať, oklepat z mrkve nabalenou hlínu a rozehrát symfonii chutí.
Marná snaha
Doba se neustále zrychluje, a tak je návrat k zahradničení značně nekomfortní. Vyměnit hrabání se v hlíně za pohodu, když přijdete do obchodu a vyberete si ty na pohled nejlákavější kousky, nedává smysl. Je těžké přiznat si, že jíte „braky“. Můžete si na lednici nalepit hvězdičku za snědenou brokolici, ale nevíte nic o její skutečné chuti a po živinách, vitamínech a minerálech, které by vám tělem měly kolovat, nejsou ani památky. Prázdná chuť i peněženka.
Styděli jste se za dovolenou v kempu, za chatky na kraji města, za namrazovací tašky, patchwork a slaměné kabelky. A ke všemu se lidé bez vytáček vrátili. Proč? Protože to funguje. A s domácí zeleninou to dopadne úplně stejně. Jen si musíte přiznat, že ne zdaleka všechno, co je vám servírované pod nos, je kvalitní a hodné vaší pozornosti.
Autorka při tvorbě článku využila svých vlastních vědomostí a zkušeností.