Vylomeniny a průšvihy k dětství patří. A je povinností rodiče, aby své potomky chránil, opečovával a omlouval. Kde přesně je ale natažená hranice, za kterou se nevyplatí se vydávat?

Pro děti všechno

Doba se neustále mění a s ní pochopitelně i to, jak rodiče přistupují k výchově dětí. To, co bylo normální před padesáti lety, je dnes tabu. A naopak. V mnohém se snažíme odlišit, část postupů ale kopírujeme (jen tomu dáváme noblesnější a učenější názvy). Děti postupně prochází různými fázemi a mají svá období, kdy matce s otcem tečou nervy a někde hluboko v sobě s nadsázkou proklínají ten den, kdy počali. Trpělivost není bezmezná, malí rošťáci ji i tak bez ustání pokouší. Je to tak všude. A kdo tvrdí opak, lže nebo si nepřiznává to, co se mu děje.

Problém je ale v tom, že není jednotná hranice pro to, kdy už se nehodí argumentovat tím, že dítě je ještě dítě. Co to vůbec znamená a obnáší? Jak se měří a můžete cestu k nové fázi urychlit? Na to neexistuje mustr, který by vám napověděl. To musíte vycítit sami. Není-li ještě příliš brzy vytrhnout potomka ze světa dětí nebo naopak příliš pozdě.

Nezměrná láska je pro rodiče typická, ale neměla by parazitovat na vztahu k dětem v tom smyslu, že zabrání jejich rozletu a přijetí zodpovědnosti. Trapně se nebudou cítit jen ony, ale především vy. Okolí vám totiž nastaví zrcadlo, ve kterém se odrazí vaše osoba. Ta, která vychovala rozmazlené, netrpělivé, umanuté, vztahovačné, urážlivé a nerozumné osobnosti. Takové, které nemá nikdo rád. Jenom vy. A zatímco dítě hladíte po zátylku a do ucha mu šeptáte uklidňující mantru, lidé okolo křiví koutky a těkají očima, jen aby vám nemuseli říct krutou pravdu do očí.

Je konec!

Je to opravdu těžké. Dlouhé měsíce čekání, porod, šestinedělí, tři roky na rodičovské dovolené, první krůčky, slova, školka… Je toho tolik, co se vám zapíše do duše a vytváří jedinečný životní příběh. A pak byste měli dát všemu tomu krásnému stopku. Přesně tak, je to v zájmu všech.

Samozřejmě odbourávání ochranitelské ruky rodiče musí být postupné. Jde o pozvolný proces, který nesmíte urychlit. Vztah mezi vámi a dětmi by se narušil a k opětovnému získání důvěry vede klikatá a náročná cesta. Začněte tedy malichernostmi, které nezabolí ani jednu stranu. A pak se posouvejte malými krůčky vpřed. Nic složitého, na druhou stranu je třeba vůle a důslednost. Jedině tak nebudou mít rodiče výčitky, že vybočili z výchovného standardu, a děti nepocítí křivdu od svých nejbližších.

V první (nejnižší) kategorii jsou jen mírné prohřešky, ale právě na nich můžete dětem ukázat, že zašly příliš daleko a jejich chování se vám nelíbí a nehodláte ho dál tolerovat a omlouvat. Jde o ideální způsob – nenásilný a mírný, aby pochopily novou rovinu vzájemné komunikace.

  • Házení hraček (svoje a pochopitelně ani jiné) nesmí ničit nebo si na nich vybíjet zlost a očekávat, že to přejdete mávnutím ruky nebo mu pořídíte novou.
  • Ignorování rodičů (jeden z nejčastějších dětských triků) – nic není možné vynutit si vztekem ani výhružkami či ignorancí, dítěti nastavíte hranice s tím, že s apatickým chováním je konec, a to opravdu funguje.
  • Vybírání jídel (matka nefunguje jako švédský stůl v hotelu, dítě musí pochopit, že jste se dřela, uvařila, servírovala a jiná volba není – tedy je – být o hladu a počkat na další chod za pár hodin).
  • Odmítání spát (stopněte společné usínání, vyprávění, písničky, špitání do ucha, dítě musí pochopit, že i vy máte svůj čas a ono by vám ho mělo dopřát)

Příkladů je pochopitelně mnohem víc. Až si budete jistí, že dítě zaznamenalo změnu a je připravené jít dál, přejděte k vážnějším situacím.

  • vztah k příbuzným
  • fungování ve školském zařízení
  • drzosti
  • povinnosti ohledně zvířat a domácnosti
  • život se sourozenci
  • dodržování denního režimu

Postupně byste se jako rodiče měli oprostit od touhy dítě neustále omlouvat. Někdy to přijde v osmi letech, jindy o pět let později. Ideální doba neexistuje. Bohatě postačí, když budete na změně pracovat.

Autorka při tvorbě článku využila svých vlastních znalostí a zkušeností.