Jako děti jsme si zřejmě přály různá nesplnitelná přání. Mezi nimi bylo také přání, stát se přes noc dospělými. Postupem času jsme ale zjistili, že být dospělý je vlastně daleko složitější. V dospělosti musí člověk řešit spoustu věcí, dospělí mají zodpovědnost nejen za sebe, ale i za své děti, na jejich bedra je kladeno mnoho úkolů a musejí se potýkat také s nepříjemnostmi. Tohle všechno děti obchází velkým obloukem. A to je dobře. Dětská duše je velmi citlivá a snadno zranitelná. A tak si nejeden dospělý člověk posteskne, že čas neúprosně letí a chtěl by na chvílí zastavit čas.
Žít plnými doušky
A protože život neskutečně ubíhá a čas prostě zastavit nelze, je třeba myslet na to, že by si jej člověk měl naplno užít. Měl by přijmout nejen to dobré, ale i to těžké břímě, které může číhat na každém kroku. Život totiž není jen černobílý a nemůže rozdávat jen štěstí a lásku. Umí někdy naložit hodně těžký kříž, který s sebou lidé vláčejí dlouhá léta a zastaví se až na prahu stáří. Všichni víme, že pomíjivost času se děje, nahrává mu do karet a mrzí nás situace a příležitosti, které byly promarněny. Neztrácet čas, žít naplno, dýchat, smát se a radovat se z maličkostí, přecházet hloupé mlčení a ignoranci, mít ve svém životě lásku a oporu v milovaném člověku, dokázat světu, že jsme se nenarodili zbytečně. To jsou fakta, která by měla člověku říct, co je důležité. A i když život ubíhá velmi rychle, je třeba ho brát takový, jaký je.
Čtyřicítka na krku, padesátka za rohem
Že je věk jen číslo, může potvrdit mnoho jedinců. Ano, s přibývajícími léty se najednou objeví první vrásky, první šediny nebo titul babička a dědeček. Ale to přece neznamená, že je to konec aktivního života. Právě v tomhle věku mnozí zjistí, že tady teprve začíná život, že jsou daleko moudřejší než ve dvaceti, že mají ještě stále co objevovat. A někteří dokonce právě v tomhle věku plánují věci, na které by v mládí těžko dosáhli. A nejde jen o materiální hodnoty. Čeho chce tedy člověk ještě dosáhnout? Jaké má cíle? Je toho mnoho. Dokončit studium vysoké školy, i když nebude s červeným diplomem, projít se po krásné pláži Copacabana ležící v brazilském městě Rio de Janeiro, a třeba i v dešti, naučit svého vnuka hrál fotbal, i když z něj asi druhý Ronaldo nikdy nebude, zhubnout alespoň 10 kilo, i když je to sakra těžké, dívat se na to, jak z toho puberťáka vyrostl atraktivní muž, který se v životě neztratí, z dcery je skvělá máma, která také sem tam přijde pro radu.
Čas zkrátka letí jako bláznivý, já nechytím ho ani vy – tak ho nenechejme proklouznout mezi prsty.
Autorka při tvorbě článku využila svých vlastních znalostí a zkušeností.