Společnost se neustále mění, stejně tak vnímání okolí či preference, tvoří se nové trendy. To, co bylo ještě pár let zpátky předmětem uctívání, je dnes zatracováno. To všechno patří k životu. Ale s posedlostí nudnými barvami možná svět zachází příliš daleko. Jako bychom žili v mlžném oparu.
Hlavně ať to ladí
Vzpomeňte si na jeden z dílů Sexu ve městě, kde se pan Božský ptá Carrie, jestli je červená stěna v ložnici přes čáru. Děj se sice ubere jinam a otázka zůstane nezodpovězená, ale kontrasty čtvrtstoletí zpátky frčely. Dnes ne. Trendy velí kombinovat jen nudné barvy a tvořit interiéry bez nápadu. Štítek se značkou by ale měl mít i korkový podtácek a sada čajových svíček. Svádí to k jízlivému dotazu: Hraje se ještě vůbec na originalitu? Ano, jistě. To kulaté zrcadlo v koupelně je výstřelek, na který dlouho nezapomenete. V béžovém rámu, to dá rozum. Stejně hluboko do paměti se vám vryje hřejivý pléd z merina a výmluvný nápis na zdi „Home is where the love is“.
Někde uprostřed
Na obranu toho všeho je třeba dodat, že byly doby, kdy bytu dominoval sytě fialový obývací pokoj a neonově zelená koupelna, nemluvě o přehozech z levného leskyma a oblíbených samolepkách na zeď, které měly suplovat luxusní tapety. Proč jsme ale skočili z jednoho extrému do druhého?
Děti v zajetí
Nikdo nemůže druhým určovat, jak a v čem vychovávat vlastní děti, ale posedlost trendy a neutrálními barvami je zjevná na první pohled. Stačí očkem přejet městskou kolonádu a jen těžko rozeznáte, jde-li o holčičku nebo chlapce. Uniformnímu stylu jsou věrní všichni. Unisexová móda maže rozdíly mezi pohlavím a unylé odstíny tomu ještě napomáhají. Je to paradox. První měsíce jim předkládáme jen leporela z černé a bílé, kolem dvou let s nimi ztrácíme nervy u stavění barevných kostek. Zrzavé vlásky, zelené oči, růžové nehtíky, modré spodky, červený bagr a hnědé povlečení. Mezi řádky dětem servírujeme barvy každý den. A pak je posadíme mezi čtyři stěny. Musí hodně zaostřit, aby rozeznaly hrany. Bez nadsázky. Děti milují všechno zářivé a kontrastní, formuje se tak jejich schopnost vnímat okolí a detaily. Tak proč jim tenhle zcela přirozený aspekt dětství odpírat?
Póza pro druhé
Sociální sítě jsou hybnou silou dnešní doby. O tom není nutné diskutovat. Někdo to vnímá pozitivně, jiný ne. Jednotný názor na jejich prospěšnost nebo naopak negativní dopad na psychiku a vnímání sebe sama se zřejmě nikdy neobjeví. Bohužel je smutnou pravdou, že sociální sítě zasahují až moc do běžného života a udávají směr. Před pár lety bylo nutností se připojit, později mít tam přátele a být členem mnoha skupin, sledovat politiku, účastnit se online her a výzev. Dnes je to ještě o něco ostřejší. Sdílet, propagovat, vydělávat. To je trojkombinace, která frčí.
Dost možná to tedy není o tom, že by lidé jen rezignovali na barvy kolem sebe. Je to zřejmě reklamní trik, jak ošálit své sledující. Jak si přihrát pár plusových bodů navíc. Jak dostat z nevyčerpatelného zdroje – jakým sociální sítě bezesporu jsou – pár dolarů k dobru. Jak vzbudit dojem dokonalosti a nekonečného štěstí. Když online svět umožňuje plnohodnotnou kariéru, není důvod jít za každou cenu proti, ale neexistuje jediný důvod, proč bychom se měli vzdávat své vlastní identity a žít tak, aby to bylo po vůli ostatním a lahodilo jejich očku. Kde se stala chyba, že více zaujme člověk v řadě než ryzí originál?
Autorka při tvorbě článku využila svých vlastních zkušeností.