Bez trochy povzbuzení bychom se asi často životem jen tak motali, tu zoufaleji, tu úspěšněji. Ale není to tak snadné, jak se zdá. Povzbuzení totiž vyžaduje, stručně řečeno, toho správného člověka, ve správnou dobu, na správném místě. A také správně zvolená slova.

Kolikrát už jste slyšeli: Co tě nezabije, to tě posílí! Udělej tlustou čáru za minulostí! Překážky jsou tu od toho, aby se překonávaly. Vzchop se! Usměj se… A mnoho dalších, velmi podobných a dobře míněných rad či doporučení.

A kolikrát jste vy sami něco takového řekli? Možná jste to mysleli zcela upřímně, někdy, ruku na srdce, jste takovou větu použili jako vhodnou společenskou frázi. Chtěli jste někoho potěšit? Proč by to tedy mělo být něco špatného?

Povzbuzujeme se odnepaměti

Dodávat druhým odvahu (a přijímat povzbuzení) je něco, bez čeho se opravdu špatně žije. Navzájem se povzbuzují jednotliví lidé, pracovní týmy stejně tak, jako ty sportovní. Diváci povzbuzují potleskem a i my sami sobě v duchu říkáme: „To dáš!“

Nemáme sice dochované zápisky, ale hecovali se už naši prapředkové chystající se na mamuta. O povzbuzování se dočteme ve slavném díle Odyssea, ve starých řeckých bájích a pověstech i v Bibli. Tam dokonce apoštol Pavel nabádá lidi, jak a jakými slovy se mají povzbuzovat. Bez nadsázky si troufáme říct, že povzbuzování se je stejně staré jako lidstvo samo.

Správné slovo na správném místě

Když zvolíte správná slova ve správnou dobu, mohou se dít zázraky. Ze strašpytla se stane hrdina, nalomená kamarádka se promění v sebejistou, cílevědomou ženu… Prostě to někdy skvěle funguje.

Bez povzbuzení ze strany druhých by byl náš vlastní život chudší. Nejenže nás posouvá dál, ale také nás propojuje s těmi, kdo nám fandí. Vlastně pro mnoho z nás znamená mnohem víc to, že nám druhý důvěřuje a přeje úspěch, než dosažení daného úspěchu.

Neverbální povzbuzování je také běžnou součástí našich životů. Stačí mrknutí oka, zdvižený palec, zaťaté pěsti, poplácání po rameni či objetí. Často je to účinnější forma právě proto, že ne každý umí volit ta správná slova.

Povzbuzujeme sami sebe

Bez toho, že bychom si občas museli vystačit sami se sebou a s povzbuzením sebe sama, se v životě neobejdeme. Někdo si nahlas přeříkává nějakou motivační větičku či mantru, většinou se ale povzbuzujeme beze slov vyřčených nahlas. Pokud už sami sebe známe, víme, co nám pomůže.

Nevhodně zvolené plané chlácholení

Někdy může být ovšem dodávání odvahy spíš na škodu. Rozhodně je tomu tak v případě, když nejde o upřímná slova a dotyčný to moc dobře cítí. Nebo když nevidíme do situace druhého, a tudíž se naše slova jaksi míjejí účinkem. A to ještě není to nejhorší.

Rozhodně je špatně a úplně mimo, když budete například člověka v depresi nebo se sociální fóbií posílat ven a mezi lidi. Tím můžete opravdu ublížit a druhému jeho problém ještě prohloubit, protože se o to víc bude zaobírat špatnými myšlenkami na svůj stav.

Stejné je to v případě, že radíme někomu, kdo si potřebuje zpracovat nějaké trauma z minulosti nebo minulou situaci, aby za vším udělal tlustou čáru a šel dál s hlavou vztyčenou.

Jestliže neznáme dopodrobna situaci druhého, a dokonce pokud nejsme odborníci, a navíc v rámci terapeutické praxe, na věty zmiňované v úvodu raději zapomeňme. Jako nejhorší scénář si můžeme představit například to, že říkáte: „Co tě nezabije, to ně posílí.“ člověku, který už občas přemýšlí o sebevraždě.

Kde děláme největší chyby?

  • Velká slova povzbuzení hlásáme jako společenské fráze a ani nemyslíme na to, co říkáme.
  • Chceme pomoci příliš rychle nebo se co nejdříve zbavit toho, kdo má problém, protože se v jeho přítomnosti necítíme dobře.
  • Málo nasloucháme druhým, málo se vžíváme do jejich situací, nepřemýšlíme o tom, jak se mohou cítit. Řídíme se známým heslem: „Podle sebe soudím tebe.“
  • Se slovy povzbuzení to mnohdy přeháníme, až jich je tolik, že přestanou znít důvěryhodně. A tak ve výsledku toho, koho chceme povzbudit, zklameme a on přestane jakýmkoli povzbuzujícím slovům věřit.

Povzbuzení rozhodně vyžaduje velkou citlivost a raději volit méně slov. Ona přeci jen ta neverbální gesta mají hodně, co do sebe. A upřímné objetí je asi tím největším povzbuzením, které můžete dostat i někomu dát.

Autorka při tvorbě článku využila svých vlastních znalostí problematiky.